Dopady meteoritů na naši zem nejsou ničím neobvyklým. S tímto jevem se setkáváme i dnes, i když naštěstí se nejedná o žádné obrovské hroudy vesmírné masy, která by mohla zničit třeba i celé město. Přitom ještě na začátku 19. století panovala mezi vědci značná neshoda ohledně toho, zda jsou vůbec meteority reálně či nikoliv. To se však změnilo záhy, když v roce 1813 francouzský astronom, fyzik a matematik Pierre-Simon Laplace napsal, že by obří kosmický objekt při nárazu do naší planety vyvolal kataklyzma, které by mohlo vyhubit celé skupiny živočichů. Byla to myšlenka na tu dobu revoluční a zcela předběhla dobu – nemohl tehdy totiž tušit, že dopad asteroidu Chicxulub skutečně na konci křídy (před 66 miliony let) zcela změnil podmínky na Zemi a bez něj bychom tady dnes možná vůbec nebyli.
Meteority jako výnosný materiál
Postupem času se existence meteoritů začala pokládat za prokázanou. Mezi léty 1740 a 1990 se jich podařilo objevit asi 4 660 a s mnohými z nich se začalo i obchodovat. Vesmírné kameny patřily k oblíbeným komoditám nadšených sběratelů. Dlouho se ale netušilo, že meteority jsou s to způsobit i pořádnou katastrofu.
Důkazy, které nešlo přehlížet
Přesto se postupem času začalo objevovat tolik významných nálezů, že již nešlo přehlížet to, že meteority skutečně mohou hrát významnou roli. Na konci 19. století začali vědci poprvé zkoumat kruhovou jámu o průměru 1,2 km, zvanou tehdy Canyon Diablo Crater neboli „kráter v kaňonu Diablo“, ležící v Arizoně. Tento prstencový val měří na výšku kolem 40 m a hloubka jámy přesahuje 170 m. Dříve se badatelé domnívali, že jde o útvar sopečného původu, dnes však již víme, že je to jinak. V roce 1903 se ke kráteru dostal důlní inženýr, geolog a obchodník Daniel Moreau Barringer Jr., který velmi brzy odhalil, že jde o jasný pozůstatek dopadu železného meteoritu.
Tvrdý dopad
Barringer se pokoušel najít zbytky meteoritu pode dnem kráteru, ale to se mu nikdy nepodařilo. Proto i trvalo dalších skoro 50 let, než se napevno potvrdilo, že jeho domněnky jsou zcela správné. Barringerovy úvahy potvrdil Eugene Merle Shoemaker, který v Arizoně objevil jasné známky impaktu v podobě stišovitu a coesitu i šokem přeměněných křemenů. Od jeho potvrzení je tedy jasné, že obří kráter, který budí respekt, je skutečně dílem vesmírného tělesa, které kdysi dávno velmi tvrdě dopadlo na povrch Země.
Zkoumání kráterů
Od 50. a 60. let se díky Shoemakerovi a jeho kolegům stala nauka o dopadech planetek a kometárních jader naprosto seriózní vědní disciplínou. Kráter v Arizoně navíc nebyl jen předmětem zkoumámí, ale od roku 1960 v něm američtí astronauti trénovali na budoucí lunární mise a o osm let později byla oblast prohlášena za chráněný přírodní výtvor. V blízkosti místa je dnes vybudováno také naučné středisko i muzeu, kde se pořádají různé besedy a prohlídky a přijíždějí sem návštěvníci z celého světa.
Jak kráter vznikl?
Vědci se samozřejmě velmi pilně věnovali i otázce toho, jak přesně probíhala katastrofa, kterou arizonský kráter dosud připomíná. Díky podrobnému zkoumání víme, že zhruba před 49 tisíci lety byla oblast zasažena obřím asi 50metrový železoniklový meteoritem, který v povrchu vyhloubil velmi patrnou stopu. Následky této katastrofy byly skutečně zničující. Těleso se srazilo se Zemí rychlostí kolem 13–18 km/s, a pohybovalo se tedy mnohem rychleji než třeba kulka vystřelená ze zbraně. Jeho hmotnost musela být vzhledem ke složení a velikosti neuvěřitelných 500 000 tun, což odpovídá pěti letadlovým lodím.
Kromě toho, že se po nárazu většina materiálu vypařila, došlo také k vyhlazení všeho živého na povrchu do vzdálenosti mnoha kilometrů, přičemž těžká zranění utrpěla zvířata ještě asi 20 km od místa dopadu. Rázová vlna totiž vytvořila jakési „horké supertornádo“, jež se hnalo nejméně 5 km všemi směry. Jisté je, že zahynula vegetace na ploše asi 1 500 km², stromy skončily vyvrácené v okruhu zhruba 20 km. Celé další století se pak zničená krajina musela obnovovat.
Jistě si nechceme představit, jaké následky by něco podobného mělo, kdyby se to odehrálo dnes v nějaké hustě obydlené lokalitě. Bezpochyby by se jednalo o největší přírodní katastrofu, jakou lidstvo zažilo. Počet obětí by mohl dosáhnout milionů. Bohužel, takové dopady se odehrávají ve frekvenci přibližně jednou za tisíc let, což není zas tak zanedbatelná frekvence. Reálné riziko tu tedy skutečně může být a oblohu se vyplatí bedlivě sledovat.
ZDROJ: https://cs.wikipedia.org/wiki/Meteor_Crater
ZDROJ obrázků: Pexels
Napiš komentář