V dobách své největší slávy byl Kolmanskop domovem až tisícovky obyvatel. Byl totiž součástí průmyslu, který v té době rozkvétal. Jenže pak přišla krize a s ní i o odchod všech obyvatel. A město začala pomalu, ale jistě polykat poušť.
Příběh začíná v roce 1908, kdy na místě Kolmanskopu nebylo nic než je Namibská poušť. Právě zde pracoval železniční dělník Zacharias Zewala. Této části dnešní Namibie se přezdívalo “zakázaná oblast”, a to i proto, že v okolí nebylo nic než horká poušť, prach a kamení… rozhodně ne místo vhodné pro život.
Zacharias Zewala ale při své práci jednoho dne zakopl o malý lesklý kamínek, který poté přinesl ukázat svému nadřízenému. Ten okamžitě rozpoznal, že toto není jen obyčejná sklíčko, ale něco o mnoho vzácnějšího – diamant. Netrvalo dlouho a do oblasti se nahrnuly stovky a tisíce nadšenců, profesionálních hledačů pokladů a společností s jediným cílem – najít diamanty a zbohatnout.
Na výsluní
Z kdysi zcela zapomenuté oblasti se tak rázem stala populární destinace. Začalo zde postupně vznikat městečko, do kterého se stěhovalo stále více a více lidí, kteří se nenechali odradit ani zcela nepříznivým podnebím a životními podmínkami. Namísto toho si chtěli Kolmanskop přetvořit k obrazu svému.
Vybudovali tedy hospodu, nemocnici, divadlo i školu a co nejvíce se snažili napodobit svou domovinu. Většina obyvatel byla totiž německého původu, jelikož tato oblast dnešní Namibie byla v té době pod správnou německé vlády. Pomalu ale jistě tak vzniklo velice věrohodné malé německé městečko uprostřed Namibské pouště. A jako by to nestačilo, postupně ve městě vznikla i velká koncertní síň, kasino nebo kuželkářská dráha.
V Kolmanskopu byl také vůbec první rentgen na celé jižní polokouli! Ten však nebyl využíván pouze k lékařským účelům, ale především jako způsob detekování krádeže diamantů. Po dobu dlouhých dvaceti let toto město vzkvétalo a rozrůstalo se. Bylo zde nalezeno tisíce diamantů a ve dvacátých letech 20. století tato oblast produkovala dokonce 11,7 % celosvětové produkce diamantů.
Strmý pád
Jenže první světová válka udeřila i zde silně. Produkce diamantů byla zastavena a cena diamantů během válečného období výrazně poklesla. Ani po válce už se stejný život a sláva do města nevrátily. Bohaté zásoby diamantů se začaly znatelně ztenčovat a obyvatelé začali město postupně opouštět.
Posledním hřebíčkem do rakve bylo objevení jiného diamantového ložiska na Oranžské řece, přibližně 300 km jižně od Kolmanskopu. Těžební dělníci už neměli motivaci zde déle zůstávat a vyrazili na nové působiště, které slibovalo práci na budoucí roky.
Během 30. a 40. let obyvatelstvo postupně řídlo, i když několik stovek lidí zde stále žilo. Nebylo to však dost na to, aby město mohlo do budoucna přežít. Nebyla zde práce, bylo obtížné zajistit zásobování a nepříjemné počasí tomu rozhodně nepřidávalo. Poslední rodina opustila Kolmanskop v roce 1956.
Nyní je město zcela prázdné a vládne zde matka příroda. Jedinými návštěvníky jsou občasní turisté, kteří však ruiny domů už jen stěží oživí. Navíc je i pro turisty poměrně obtížné se do této oblasti dostat, jelikož potřebují speciální povolení. A tak město chátrá velmi rychle a některé budovy už jsou skoro zcela zasypané pískem.
Kdysi bohaté a prosperující město se během několika desítek let proměnilo v polorozpadlé město duchů, kde zcela vládne poušť. Divadlo už dávno neslouží jako prostor pro dámy v róbách, ale po hledišti se prohání snad jen vítr a pouštní houští. Dřívější sláva a bohatství odešlo s posledními lidmi a nyní už Kolmanskop slouží jen jako pochmurná připomínka toho, co byli lidé ochotni pro diamanty udělat. Klidně i postavit město uprostřed pouště a pak jej stejně snadno opustit a zanechat svému osudu.
Napiš komentář