Doby, o kterých se dnes dozvídáme jen na hodinách dějepisu nebo v literatuře faktu, vynikaly mnohými prazvláštními zvyky a tradicemi. Ať už šlo o staré Řeky, Kelty nebo Aztéky, všechny tyto starobylé národy se neštítily lidských obětí, které často měly sloužit k usmíření božstev. Proč bylo právě lidské krveprolití natolik rozšířenou praktikou a co vlastně symbolizovalo?
Aztékové považovali za své nejvyšší božstvo slunce. Ostatně to měli společné i s mnoha jinými starobylými kulturami. A není divu, vždyť právě slunce bylo největším viditelným tělesem na obloze a umělo být stejně životodárné jako i ničivé. Jejich legendy o stvoření světa převzaté od původních Toltéků vyprávějí příběh boha slunce a války Huitzilipochtli. Tento bůh měl kdysi zvítězit nad svými sourozenci – měsícem a hvězdami – a díky tomu získal úplnou nadvládu nad světem. Aztékové věřili, že právě tento bůh, který se neštítil obětovat své vlastní sourozence, si od nich také pravidelně žádá krvavé oběti.
Poslední chvilky před smrtí
Aztékové platili za udatné bojovníky. Právě ti, kteří byli mezi nimi nejudatnější a nejsilnější, stáli ve společenské hierarchii nejvýše. Za oběti byli většinou vybíráni otroci či váleční zajatci a tento hrozný konec pro ně vlastně měl být čestnou událostí. Rituální smrt jim totiž měla dávat privilegium podílet se na uchování křehké harmonie světa. S budoucími obětmi se tedy před obřady nakládalo s patřičnou úctou a respektem.
Během přípravy na rituál, která nezřídka trvala i několik měsíců, docházelo k postupnému ztotožnění vyvolených se samotným bohem. Oběť byla například oděna do slavnostního oděvu, dostávala dary a ostatní ji uctívali. Vlastní obřad ale měl pevná pravidla. Odehrál se vždy v předem stanovený čas a pod velením nejvyšších kněží, kteří jako jediní měli k tomuto úkonu patřičnou pravomoc.
Srdce vyříznuté zaživa
Rituál se obvykle konal na vrcholu kamenné pyramidy. Oběť byla přidržována kněžími, z nichž jeden nožem posléze otevřel hruď nešťastníka a vyňal z ní ještě tlukoucí srdce. Právě srdce, jakožto sídlo života, mělo poskytnout potřebnou životodárnou energii bohu slunce. Posléze byla umírajícímu sťata hlava a krví byla symbolicky skrápěna okolní zem. Aztékové se bohužel neštítili ani kanibalismu. Bylo zvykem, že prostý lid následně tělo obětovaného snědl. Nehledě na náročné přípravy a složité doprovodné rituály bylo obětování lidí poměrně časté a běžné. Ročně prý takto při největším rozmachu aztécké říše mohlo přijít o život až 15 tisíc lidí.
Špatná strava
Kromě výše zmíněných domněnek však existují i další teorie, proč byly pro Aztéky oběti natolik významné. V roce 1970 byla například prezentována hypotéza, podle které se Aztékové k těmto rituálům neuchylovali z náboženských důvodů, ale bylo to kvůli nedostatku bílkovin. Jejich jídelníček totiž nebyl na maso bohatý a konzumace lidského masa mohla dodávat válečníkům potřebné živiny. Tato teorie se nicméně nesetkala s příliš vroucí odezvou od většiny odborníků.
Se stravou ale souvisí i jiné vysvětlení italského týmu vědců. Aztékové totiž konzumovali převážně kukuřici a mohli tak dlouhodobě trpět nedostatkem serotoninu, hormonu štěstí. Při jeho deficitu se objevují psychické potíže, a může dojít dokonce k jistému „odlidštěnému chování“, což by mohlo vysvětlovat neobyčejnou krutost rituálů i konzumaci lidského masa.
Hlavními zdroji našich současných znalostí o průběhu aztéckých rituálů ovšem zůstávají svědectví Španělů, kteří si říši na počátku 16. století podmanili. Právě ti byli schopni popsat průběh rituálů i další tradiční postupy, které Aztékové praktikovali. Je nutno dodat, že i pro drsné válečníky z Evropy, kteří se neštítili domorodce masově pobíjet, byly některé rituální postupy docela silnou kávou. Nicméně nedá se říci, že by Aztékové byli krutější než jiné starověké a středověké národy.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář