Požár Národního divadla: Potrestaní pachatelé na tom byli nejspíš nevinně

Asi všichni si z hodin historie pamatujeme požár Národního divadla, který Zlatou kapličku zachvátil v roce 1881, doslova pár týdnů po jejím dostavění. Tehdy tato tragédie zasáhla celý národ – není divu, symbol vlastenectví byl skutečně značně poničen. Dodnes se vedou spory o tom, proč vlastně divadlo vzplálo a jak je možné, že se jej nepodařilo rychleji uhasit.

Celý příběh začal 12. srpna 1881, kdy se dva zámečníci Emil Jenisch a Václav Zinniburg na střeše divadla snažili rozdmýchat oheň v letovacích kamínkách, aby mohli přiletovat měděný drát k hromosvodu. Počasí jim totiž vůbec nepřálo, a tak jim běžná práce, kterou by jindy měli za pár minut hotovou, zabrala celé hodiny. Kvůli silnému větru a vytrvalému dešti se jim nedařilo práci dokončit, a tak to vzdali, rozžhavené uhlí zalili vodou, poté jej vysypali do měděného okapu a odešli domů.

Šlehající plameny

Brzy k večeru 12. srpna 1881 se hasič Jan Kořínek procházel chodbami divadla jako obvykle – byla to součást bezpečnostní kontroly divadla. Už pár minut po zahájení své směny se mu ale něco nezdálo – na chodbách začínal být cítit pach kouře a o pár minut později již zděšený hasič viděl šlehat skrz spodní bednění střechy plameny. Okamžitě zalarmoval své kolegy na stanici a ve stejnou chvíli také požár nahlásil okolo jdoucí strážník, který plameny z ulice taktéž spatřil.

Jenže došlo k nepochopitelné náhodě či nehodě, kdy v hasičárně namísto signálu ND v Morseově abecedě zaznamenali jen čáru a nedozvěděli se tudíž, kde hoří. Došlo tak ke zcela zásadnímu zpoždění záchranné akce, které mělo na konečný stav budovy zásadní efekt. Požární hlídka se k Národnímu divadlu rozjela až o celou půl hodinu později, kdy došlo ke druhému hlášení. Mezitím si však musel s plameny v divadle poradit sám Kořínek s ostatními divadelními hasiči.

Selhání techniky

Ve snaze o záchranu symbolu českého vlastenectví jim ochotně pomáhali i kolemjdoucí, ale všechny zradila technika. Hadice vydřely chrlit proud jenom chvíli. Jak je to možné? Opět došlo až k neuvěřitelné náhodě, že téhož dne prasklo ve vodní nádrži na Karlově potrubí, takže v ní byla asi jen polovina běžného objemu vody, což na tak rozsáhlý požár prostě nestačilo.

Moderní kropicí zařízení, které bylo v divadlem nainstalováno bohužel také po chvíli selhalo. Jeden z nekompetentních pomocníků totiž nešťastně překroutil hydranty a voda přestala téct i z kropicích hlavic umístěných uvnitř divadla. Ty by sice samy o sobě požár na střeše nijak neovlivnily, ale alespoň trochu by pomohly zmírnit škody uvnitř.

Jako by všech těch špatných náhod nebylo málo, hasiče zklamala i poslední záchrana – speciální zeď, která by zabránila postupu plamenů. Když se ji jeden z hasičů pokusil spustit, zjistil, že se hýbe jen pomalu a podařilo se ji spustit je napůl. Masivní kovová konstrukce přitom měla za cíl oddělit jeviště a hlediště a uchránit tak zničení jednoho od druhého. I zde však technika zásadně zklamala. Později se zjistilo, že jejímu spuštění bránily železné řetězy, kterými byla zajištěna proti náhlému pádu. Je však nepravděpodobné, že by tato ochrana sama o sobě ochránila před zkázou podstatnou část interiéru. Jednotlivé tragické náhody na sebe jednoduše navazovaly tak, že rozsahu zkázy takřka nešlo zabránit.

Smutný konec

Hasiči zdolali ohromné plameny až nad ránem. V té chvíli už bylo jasné, že nově otevřené divadlo se bude muset postavit znovu. Torza budovy poskytovalo velmi bolestný pohled. Zcela zničená byla střecha, hlediště i jeviště včetně všech rekvizit. Okázalá a jedinečná výzdoba taktéž lehla popelem a uchránit se podařilo jen ty „méně podstatné“ části jako byla část zázemí včetně vestibulu a foyer.

Naštěstí se podařilo zachránit většinu obrazů, ale i tak se škoda vyšplhala do astronomických částek. Ale snad ještě větší újma byla újma citová – a to nejen těch, kteří vlastníma rukama na divadle pracovali, ale prakticky celého národa, kteří stavbu se zatajeným dechem sledovali. Vyšetřování nakonec jako příčinu požáru určilo vznícení divadla z nedostateční uhašených uhlíků z letovacích kamínek. Oba zámečníci odsouzeni pro přestupek a jako trest jim byl uložen týden vězení zostřený dvěma půsty.

Ještě téhož dne po požáru se spustila rozsáhlá sbírka, kdy se lidé pomalu začali skládat na nové divadlo. Velkými sumami přispěli i císař František Josef I. a české šlechtické rody. I díky tomu se stavbu podařilo velice rychle obnovit a nové divadlo bylo dokončeno za pouhé dva roky, v listopadu 1883. A prvním představením byla samozřejmě opera Libuše.

Příliš mnoho náhod

Při čtení událostí jistě každého napadne, že oněch „náhod“ bylo snad až příliš. V podstatě nic během zásahu se nezadařilo zcela ideálně a nelze říci, že by na vině byla jen nepřipravenost hasičů. Daleko spíše selhalo technické řešení. Zdá se tedy skoro, jako by celý požár byl do puntíku naplánovaný tak, aby vzniklé škody byl co nejvyšší. Po sto letech se podezřelé množství náhod kolem požáru pokusil ve své knize vyjasnit spisovatel Miroslav Ivanov. Ten si nechal mimo jiné provést expertizu, která prokázala, že od neuhašených oharků budova vzplanout nemohla. Teorie o tom, že za vše mohli nepozorní zámečníci tedy snad definitivně padla.

Otázkou však zůstává, kdo a jak požár založil a zda tato osoba či osoby stály i za sérií podezřelých náhod. Podstatné však je, že úsilí národa o vybudování vlastního divadelního stánku nebylo tímto neštěstím zmařeno.

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

1 komentář