Pro generaci, která se narodila až v devadesátých letech, je představa socialistických obchodů značně vzdálená. Těžko mohou uvěřit tomu, jaká tehdy byla nabídka a že na některé produkty se doslova stály hodinové fronty. Málokdo si to dnes již dovede představit, ale není tomu tak dávno, kdy to ještě byla každodenní realita. Naši (pra)rodiče by o tom jistě mohli vyprávět. Problémem nebyl jen nedostatek zboží a fronty, ale také značně omezená nabídka, která se nemohla rovnat tomu, co bylo dostupné na západě. Na druhou stranu – některé produkty vypadaly velmi podobně jako dnes.
Nástup komunistické diktatury znamenal pro Československo také plošné zestátnění zemědělství a maloobchodu. V roce 1960 fungovalo po celé Praze pouhých 50 soukromých obchodních jednotek, což byly z velké části hlavně trafiky, které provozovali invalidé, jimž bylo umožněno zde jaksi „dožít“. Soukromé vlastnictví prostě nebylo žádoucí a první kroky tímto směrem byly učiněny již po roce 1945, kdy došlo mimo jiné ke znárodnění strategického potravinářského průmyslu. Právě tento systém měl vyhladovělé poválečné republice zajistit dost jídla pro každého. Jaká ale byla realita?
Roku 1947 přestala do Československa proudit humanitární pomoc OSN a Gottwaldova vláda se odmítla zapojit do Marshallova plánu. Sice Československo obdrželo jednorázovou tzv. obilnou injekci od sovětské vlády jakožto jakési politické gesto, ale to rozhodně nemohlo zastavit prohlubující se problém.
Oslavovaný převrat
Mnoho obyvatel bylo nadšeno, když se v únoru 1948 chopili moci komunisté, a věřili, že to je poslední nezbytnost k tomu, aby se republika vypravila směrem k lepším zítřkům. Bohužel ani funkcionáři KSČ nebyli schopni a ochotni zajistit plynulé zásobování – koneckonců v době vrcholného stalinismu1948–1953 měl jasnou přednost těžký a zbrojní průmysl.
Vždyť světem obcházela hrozba třetí světové války a bylo potřeba se na ni řádně připravit úporným zbrojením. To, že obyvatelé neměli co do úst, už bylo druhotné. Závažný dopad na kvalitu měl samozřejmě i konec konkurenčního prostředí nebo zavírání malých obchodů. Taktéž se významně zúžil nabízený sortiment. Sice se tu a tam objevovaly snahy zavést nějaká opatření na zlepšení, ale bylo jich zoufale málo a nebyly efektivní. Později se podařilo opět zavést zemědělské trhy, kde především družstva směla prodávat své přebytky, což situaci trochu zlepšilo, ale rozhodně ne zásadně. Stalinistické třídní hledisko také zcela očividně diskriminovalo bývalé osoby samostatně výdělečně činné, protože ti potravinové lístky nedostávali a museli si jídlo nakupovat na volném trhu, kde byly některé produkty mnohonásobně dražší.
Svačina v „bufáči“
V centrech měst začaly růst podniky určené dělníkům, levné bufety a uzenářství, a dále také typické podniky rychlého občerstvení s částečně samoobslužným prodejem – typickým příkladem může být pražská Koruna s proslulými koktejly. Začala se také stavět moderní obchodní střediska se širokým sortimentem a velmi dlouhou dobou prodeje, což však nebylo nic nového, jen v Československu se tento trend z nějakého důvodu prezentoval jako definitivní rozchod s kapitalismem a start moderního prodeje.
Nedostatkové zboží
Po smrti Stalina a Gottwalda se Československem začala plížit velmi opatrná destalinizace, která v březnu 1953 situaci postupně zlepšila, ačkoliv problémy s poloprázdnými obchody se cyklicky vracely. Rétorika studené války a potřebného zbrojení se postupně přesouvala spíše směrem k socialistickému konzumerismu. To mělo za následek aspoň nějaké zlepšení zásobování, mírné snižování cen a zrušení lístkového hospodářství. Třídní hledisko ovšem nezmizelo, i nadále hrála hlavní roli centra těžkého a důlního průmyslu, kam bylo v případě potřeby posíláno zboží i z jiných míst republiky. Také proto se některé zemědělské oblasti musely smířit s tím, že vždycky budou bojovat s nedostatkem masa či vajec.
I když Československo svou rozlohou stále nepatřilo k největším státům, rozdíly mezi regiony byly dost patrné. Nejvíce privilegované postavení měla samozřejmě Praha. Některé žádané potraviny dokonce byly dostupné jen zde, nebo se jich zde prodala proti zbytku republiky drtivá většina. Šlo například o ovoce, kterého se zde v 50. letech prodalo 19 % celkového prodeje, kávu s 25 %, nebo drůbež se 30 % celostátního prodeje.
Klíčové bylo i to, že do Prahy se začaly hrnout turisté. Proto bylo přímo v centru otevřeno přes sedmdesát přednostně zásobených prodejen, kde se daly koupit skutečné lahůdky, jako byla třeba pražská šunka nebo ty nejlepší druhy českého piva. Pokud jste se ale k takovým produktům chtěli jako řadový občan dostat, bylo nezbytné mít kontakty. Problémem totiž nebylo, že byste na zboží neměli peníze, ale jeho dostupnost byla zásadně omezená.
Co chybělo nejvíce?
Na konci padesátých let v obchodech lidé nejvíce postrádali vepřové maso a sýry, dále luštěniny, mléčné konzervy, povidla, mák, arašídy, sterilované okurky nebo populární Pribináček. Asi si dovedeme představit, že bez toho se dalo aspoň nějaký čas obejít, ale větší problém už představoval nedostatek cibule či zelí, které patřily k poměrně běžným potravinám. Jediným časem, kdy do Československa připutovalo také exotické ovoce, byly vánoční svátky – čímž režim velmi efektivně podporoval převládnutí konzumu nad křesťanským duchem Vánoc.
Vznik „sámošek“
Ani obrovský boom samoobsluh s potravinami nicméně nebyl řešením nedostatku potravin. Stále situaci komplikovaly rozsáhlé výpadky dodávek, které byly na prázdných pultech samoobsluh ještě bolestivěji patrnější. Intenzivně budovaná nová sídliště také vždy měla lokální samoobsluhu, ale ta byla obvykle přetížená a nedostatek zboží byl také velmi patrný. Někteří vizionáři si hodně slibovali od automatů bez lidské obsluhy, ty však skomíraly následkem nedostatku údržby – a také se jim nevyhýbal problém se zásobováním.
Lepší zboží za bony
Elitní občané měli přístup k různým vymoženostem a mohli nakupovat zahraničí zboží za bony v obchodech Darex, později pak Tuzex. Taktéž byl na Václavském náměstí naproti Národnímu muzeu otevřen Dům potravin, kde bylo možné sehnat i západní jídlo a pití. Sortiment byl na tehdejší dobu skutečně bohatý a zahrnoval různé lahůdky, cukrovinky, ale také třeba Majolku (průmyslově vyráběná majonéza, jež přispěla k popularitě vánočního bramborového salátu), Glutasol (suché polévkové koření) či Jesenku (kondenzované slazené mléko v tubě).
ZDROJ: Wikipedia, https://www.e15.cz/magazin/fronty-na-banany-a-vlozky-pod-pultem-853589
ZDROJ obrázku: Wikimedia Commons, Chemical Engineer
Napiš komentář