O zrádcích máme asi všichni jasno – jsou hodni odsouzení a nezaslouží si žádné pochopení ani slitování. Mnoho z těchto zavrženíhodných jedinců se ale proslavilo více než leckterý hrdina – o jejich zrádných činech se vypráví po celá staletí a známe jejich jména až dodnes.
Thermopylský zrádce?
Psal se rok 480 př. n. l. a u Thermopyl se odehrávala velmi důležitá bitva, která se navždy zapsala do dějin. Řečtí obránci se nacházeli v dobré pozici a věřili ve své vítězství, ale celá situace se měla za krátký okamžik obrátit vzhůru nohama. Mnohasettisícová armáda Peršanů pod vedením krále Xerxa totiž nenapochodovala do úzké soutěsky v jednom houfu (jak si představovali Sparťané), ale částečně ji obešla skalními pěšinami zezadu. Jak je možné, že tuto léčku odhalili? Někdo jim musel dobře poradit. A Sparťané museli hledat ve vlastních řadách. Obvinění padlo na bývalého vojáka Epialtese z Trachisu. Byly to však jen domněnky, konkrétní usvědčující důkazy chyběly. Slavný řecký historik Hérodotos napsal, že podezíráni byli i další dva lidé. Pravdou nicméně zůstává, že tuhle „zkratku přes hory“ hojně využívali při vzájemných přepadech jak Sparťané, tak i lid z Fókidy, který stál na straně perského krále Xerxa, a mohlo se tedy jednat o radu, kterou získal od nich. Nenáviděný Epialtes mohl tedy skutečně být nevinný a perské vítězství bylo zajištěno i bez jeho zrady. Jak to ale bylo doopravdy, to už se dnes asi nedovíme.
Čínský výtečník
Zrádci se najdou všude po světě a jeden pamětný ovlivnil i historii Číny. Na počátku 12. století zuřily tuhé boje mezi severskou říší Ťin a centrální Čínou, kterou ovládala dynastie Sung. Qin Hui pocházel z druhé jmenované oblasti, ale byl zarytým hlasatel míru a stavěl se ostře proti probíhající válce. Během bitvy u Jingkangu ale padl do zajetí – stejně jako řada generálů včetně císaře dynastie Sung. Jako “zázrakem” ale neskončil spolu s ostatními zajatci na popravišti. Po mnoha letech se nečekaně objevil zpět doma a tvrdil, že se mu jako jedinému podařilo uniknout ze spárů nepřátel. A místní jeho vyprávění uvěřili, takže časem získal místo na dvoře nového císaře. Vypracoval se až na roli kancléře a po nějaké době mu podléhalo prakticky celé císařství. A on své pozice chytře využil – cíleně se zbavoval každého, kdo by mohli uškodit říši Ťin. Stihl takto zneškodnit řadu významných osobností, které se mu “nehodily do krámu”.
Raději cizí než místní
Conquistadoři, kteří okupovali území Střední Ameriky a dnešního Mexika, neměli zrovna jednoduchou práci. Většina z nich dřív nebo později podlehla neznámým nemocem, útokům jedovatých živočichů nebo tropickému klimatu, na které prostě nebyli zvyklí. K tomu si ještě přičtěte přesilu nepřátelských domorodců a je jasné, že bez pomoci místních by se jim zde dobře nevedlo. Jenže hned roku 1519 si Hernando Cortés koupil od otrokářů z Tabasca domorodou dívku, která se mu bohatě vyplatila. Mladá dívka jim totiž skvěle posloužila jako překladatelka i informátorka. Místní jí důvěřovali a ona zjištěné informace ochotně předávala dál. Bez nadsázky lze říci, že právě díky ní byli Španělé v cizích zemích tak úspěšní. Svým konáním prakticky přispěla ke zkáze vlastního lidu.
Kvůli moci cokoliv
V historii Indie hraje důležitou roli kapitola, kdy byla Indie po dvě století kolonií britského impéria. Jak k tomu vlastně došlo? „Nejproklínanější“ muž Indie Mir Jafar byl na vině. Stal se totiž hlavním architektem porážky Siraj ud-Daulaha, posledního nezávislého vládce Bengálska. Bitva u Plassey v roce 1757 měla být pouhou formalitou. Na jedné straně stál plukovník Robert Clive, tři majoři, jeden kapitán a přibližně 900 evropských žoldnéřů Východoindické společnosti, které doprovázela asi tisícovka nosičů. Čelili přesile asi 50 tisíc bengálských vojáků se slony i dělostřelectvem pod vedením Mir Jafara. Zdálo se, že o výsledku je rozhodnuto předem. A plukovníkovi Clivovi bylo jasné, že bez pomoci nemá britské vojsko šanci a učinil Jafarovi velmi zajímavou nabídku. Slíbil mu, že jej učiní vládcem celého Bengálska, pokud s armádou zběhne na stranu Britů. A chamtivý Jafar se příliš dlouho nerozmýšlel. Bitva se tedy nakonec zcela obrátila – namísto Britů padaly hlavy domácích. Když Bengálsko padlo, bylo už jen otázkou času, kdy se celá Indie připojila k mocnému britskému impériu.
Jidáš z West Pointu
Benedict Arnold si vysloužil nelichotivou přezdívku “prvního zrádce USA”. Proč? Nejprve zdatně bojoval za nezávislost Američanů na Velké Británii, a dokonce to dotáhl až na generála. Jenže po zranění se jeho kariérní růst chtě nechtě zastavil a Arnold začal své vlastenecké nadšení poněkud ztrácet. Dokonce jej začal vyšetřovat i Kongres, což jeho víru v Ameriku silně nahlodalo. Jako velitel obránců pevnosti West Point tedy začal roku 1780 tajně vyjednávat s Brity o tom, že jim strategické místo vydá bez boje. Plán byl ale vyzrazen ještě před samotných provedením a zrádce musel hledat úkryt na straně protivníka. Těm se samozřejmě obeznámený informátor velmi hodil, a tak jej ihned jmenovali brigádním generálem. Léta velel britským červenokabátníkům a ničil své bývalé spolubojovníky v bitvách od Virginie po Connecticut. S ročním platem 6 tisíc liber a bohatým důchodem výčitkami svědomí nejspíš netrpěl a po válce bez potíží dožil v Londýně. Koneckonců – anglicky se tam mluvilo také a jeho loajalita se za léta v britské armádě jistě stihla opět proměnit.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář