Lidský mozek je fascinující nejen pro vědce, ale snad pro každého z nás. To, jak přesně funguje, je stále do jisté míry záhadou. Díky novým technologiím jsme však na cestě k pochopení jeho fungování přece jen o kousek blíž – s jejich pomocí již dokážeme například do jisté míry zjistit, na co daná osoba myslí nebo jak na náš mozek působí láska. Stále však zůstává mnoho co objevovat.
Zkoumáním mozku a jeho pochodů se věnovali nejrůznější badatelů už odpradávna. Anatomii orgánu zkoumali již staří Egypťané a o mozku jako o centru duševních procesů se začalo uvažovat ve starém Řecku. Protože nebylo možné zkoumat mozek živých jedinců, nezbylo než se uchýlit k nepřímým metodám. O nemálo století později se věda začala zajímat také o jedince, kteří měli mozek nějakým způsobem poškozený. Studiu tohoto oboru se věnoval například francouzský chirurg a anatom Pierre-Paul Broca. Ten mimo jiné zkoumal i závislost fyziologické stavby mozku na inteligenci, od čehož se však později upustilo, a předpoklady vědců se nepotvrdily.
Případ pana Cage
Proslulým aktérem v historii chápání propojenosti mozku a lidské osobnosti se stal Američan Phineas Cage. Byl předákem na stavbě železnice a jednoho dne dostal za úkol železnou tyčí upěchovat nálož určenou k odpálení skály. Výbuch však bohužel nastal dříve a železná tyč mu prošla středem hlavy. Zcela nečekaně tuto hrůznou nehodu Cage přežil a fyzicky se mu podařilo zotavit se. Jeho osobnost se ovšem výrazně změnila. Z klidného pracovitého muže se stal netrpělivý, vulgární a umíněný hulvát. Jeho nová povaha ho brzy připravila o práci a až do náhlého skonu v roce 1861 se živil například vystupováním v cirkuse. Phineas Cage se tak stal názorným příkladem toho, že různé povahové vlastnosti souvisí s různými částmi mozku.
Neurověda
Dnešní metody už ale dalece pokročily. Technický rozvoj nám umožnil zkoumat mozek na zcela nové úrovni. Díky moderním neurozobrazovacím metodám dokážeme neinvazivně studovat mnoho jeho funkcí přímo ve chvíli, kdy v orgánu probíhá určitý proces. K nejužívanějším technikám patří třeba metody EEG, CT, MEG, PET a fMRI. Díky těmto metodám je například dnes již možné pozorovat funkční změny v mozku při konkrétní činnosti a momentálně hraje jednoznačný prim.
Mozek jako centrum lásky
Velice zajímavé je zkoumat mozek ve vztahu k emocím. Například láska je často spojována se srdcem, ale ve skutečnosti se daleko více odehrává v hlavě. Není až tak překvapivé, že celý jev úzce souvisí s mozkovým systémem odměn. Navíc se ukázalo, že se při různých typech lásky – od bezvýhradné zamilovanosti až po mateřský cit – zapojuje hned dvanáct odlišných oblastí mozku. Při pocitech, které označujeme za láskyplné, se aktivují především centra mozku související s produkcí hormonů jako jsou dopamin, adrenalin či oxytocin. Při zamilování dochází v mozku k podobným procesům jako po užití drog, jež navozují euforické stavy. Právě proto se nám zamilovanost tolik líbí a často během této fáze nejsme schopni střízlivě uvažovat. Lásku ale není možné regulovat na pouhou hormonální reakci. Při jejím prociťování se zapojují též oblasti, které se podílejí na různých vědomých i nevědomých kognitivních procesech a dochází také k ovlivnění pozornosti, sociálního vnímání či mentální reprezentace.
Podle těchto závěrů by tedy mohlo být možné poznat na základě mozkové činnosti, jak se kdo cítí. Existuje řada studií, které se tímto fenoménem zabývají, a většinou potvrzují, že mozková aktivita je u konkrétních emocí skutečně velice podobná u většiny lidí. Podle snímků lze tedy určit, jakou emoci zrovna zkoumaný člověk prožívá. Při takovém pokroku se jistě nabízí i otázka, zda by bylo možné s využitím fMRI určit, jestli zkoumaná osoba lže, a uplatnit tak metodu coby detektor lži.
Chytré a slabší mozky
Velmi složitou a ošemetnou záležitostí je i měření IQ. Přesto snahy v tomto směru neustávají, přičemž se doslova nabízí využití neurozobrazovacích technik. Na tuto oblast zkoumání se zaměřilo několik vědců, kteří přišli s poměrně zajímavými výsledky. Podle nich jsou některé mozky prostě lepší než jiné. Podle míry propojenosti různých oblastí lze totiž u některých předpokládat vyšší míru tzv. fluidní čili vrozené inteligence. V budoucnu tak zřejmě bude možné podobným způsobem odhadovat i další zděděné vlastnosti, což by mohlo mít rozličná uplatnění.
Skutečně pokrokově zní i to, že pomocí metody fMRI lze do jisté míry zachytit, na co pokusná osoba myslí. Například tým irské neurovědkyně Eleanor Maguireové zkoumal skupinu deseti dobrovolníků, jímž přehrál tři krátké filmy a zaznamenával při tom jejich mozkovou aktivitu. Poté byli dobrovolníci požádání, aby si některý z filmů přehráli v hlavě a odborníci byli schopni na základě snímků mozkové aktivity určit, na který film zrovna myslí. Vědci ale mírní nadšení široké veřejnosti a upozorňují na to, že tyto metody jsou stále dost omezené. Snímek za pomoci fMRI nám pouze ukazuje, které oblasti mozku jsou v danou chvíli aktivní, nic ovšem neříká například o tom, zda se při konkrétní představě zapojují vždy stejné neurony.
Mnoho otázek tedy stále zůstává nezodpovězených a ještě je před vědci velký prostor pro bádání a zkoumání. Zda někdy fungování našeho mozku skutečně pochopíme, je zatím ve hvězdách. Jisté ale je, že je to oblast, kde se ještě určitě dočkáme zajímavých objevů, které mohu moderní medicíně dost pomoci.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář