Čeští imigranti to v USA neměli lehké. Čelili předsudkům i dezinformacím

I když si řada migrantů představovala život v Americe jako splněný sen, realita byla často zcela jiná. První čeští přistěhovalci to ve Spojených státech neměli vůbec jednoduché. Místní k nim byli podezíraví, neměli je rádi a opovrhovali jimi. A to i přesto, že lidé přicházející ze střední Evropy měli často poměrně dobré vzdělání a znalosti. Česká menšina si musela své místo tvrdě vybojovat.

Nepopulární Bohunkové

Druhou stranou mince bylo i to, že o Češích se v USA příliš nevědělo a jejich komunita byla vzhledem k ostatním národnostem skutečně malá. Není divu, že průměrný Američan neměl o Češích ani ponětí. Pokud už se s nimi setkal, často je považoval za Rakušany, Němce nebo třeba Poláky.

Poté co začala koncem století sílit tzv. nová imigrace z jižní a východní Evropy, ocitli se američtí Češi v další negativní škatulce. Až příliš se jazykem i kulturou podobali ruským Židům prchajících před pogromy nebo chudým Řekům a dalším minoritám. V očích Američánů byli tedy zátěží a komplikací a nepříjemně kontrastovali s jejich ušlechtilými předchůdci ze západní a severní Evropy. Na začátku 20. století dokonce vznikl spojením českého „Bohemiana“ s maďarským „Hunkym“ hanlivý výraz „Bohunk“, neurčitě používaný pro všechny možné příchozí jedince ze střední Evropy.

Novináři nepřátelé

Existovala však i místa, kde byli Češi ve větší koncentraci a kde se o nich i v širším povědomí hovořilo. K těm patřil především texaský a nebraský venkov či Cleveland, Omaha a hlavně v Chicago. Ve zmíněném městě žilo na přelomu století asi sto tisíc Čechů. Díky tomu se tam termín „Bohemian“ začal záhy spojovat primárně s nimi, a nikoliv s Cikány a umělci jako jinde a Češi si alespoň zde trochu napravili reputaci.

V 70. letech 19. století do popsaného vývoje negativně zasáhl podíl imigrantů na dělnickém hnutí, jež většina veřejnosti sledovala s obavami. Došlo k nepokojům i několika střetům, a zejména tisk nebyl imigrantům nijak nakloněn. Často se o jejich osadách vyjadřoval posměšně a s obavou, že se tam může šířit mor či všelijaké neřesti, které přeci vyspělí Američané již dávno opustili. Češi na podobná obvinění reagovali argumenty o své řádnosti a uváděli kulturní výdobytky včetně kostela, tří škol a deseti spolků.

Jenže silná xenofobie vůči chicagským Čechům pokračovala. Když se například rozhodli si v nedalekém městečku založit národní hřbitov, odpor je až překvapil. Hřbitovní spolek se musel s městem nejprve soudit, aby mohl zakoupený pozemek využívat, a zároveň se o krajanech v tisku šířily nejrůznější pomluvy. Američané se tak mohli dočíst fantastické zprávy o tom, že Češi na hřbitově konají divoké pitky, těla nechávají dlouho hnít, až okolí zamořuje strašlivý puch, a že se tam odehrávají jakési podivné rituály. To jim samozřejmě na oblibě nepřidalo a většina obyčejných lidí takovým zprávám raději uvěřila, než že by pátrali po skutečných faktech.

Česká komunita našla své místo

Dlouhodobý vývoj ale dal naštěstí za pravdu těm, kteří se Čechů zastávali a nic zlého jim nepřáli. Krajané se ekonomicky vzmáhali, stále víc jich studovalo na amerických vysokých školách a postupem času sklízeli úspěchy i v politice a dalších oblastech. Nakonec se do americké společnosti plně integrovali. Naplnilo se tedy to, co se o imigrantech obecně říká – prvních několik generací si často vytrpí spoustu bezpráví, aby se pozdější generace mohly do společnosti plně integrovat a mít se lépe. Dnes je v Americe velká česká základna, která už předsudkům čelit nemusí. Tyto roztroušené komunity se často setkávají, aby podporovaly uchování české kultury a zvyklostí a předávaly ji i dalším národům, které v tom velké americkém kotli žijí.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

12 komentářů