Křeček a Drákula mají více společeného než si myslíte. A spojitost našla věda

Když se řekne křeček a Drákula, asi málokoho napadne nějaká spojitost mezi těmito zdánlivě zcela cizími pojmy. Možná vás ale překvapí, že mají více společného, než by vás vůbec mohlo napadnout. Co mají společného kanibalismus křečka polního, krvežíznivost hraběte Drákuly a šílenství žen z amerického Středozápadu? Překvapivě mnoho – a odpověď se dozvíte v tomto článku.

Nebezpečná kukuřice

Začněme tedy nejdříve u malého hlodavce, křečka polního. Tento živočišných druh se nezřídka uchyluje ke kanibalismu. Není v živočišné říši rozhodně jediný, ale přesto to stojí za zmínku. Kvůli tomuto patologickému jednání hrozí křečkům dokonce i vyhynutí. Ne zřídkakdy matky odchovají pouze 5 % ze svého celkového potomstva, zbytek nemilosrně zabijí. Jejich kanibalismus je navíc ještě v jednom ohledu nestandardní. Potomstvo nesežerou v nějakém záchvatu vzteku, ale usmrtí jej a poté uloží vedle dalších zásob, aby ho zkonzumovaly později. Co je příčinou tak neobvyklého jednání? Překvapivě – nadbytek kukuřice v jídelníčku.

Bez „béčka“ to nepůjde

Na tento fakt vědci přišli poměrně nedávno, ale představuje relativně klíčový bod pro pochopení nestandardního chování nejen křečků. Kukuřice je totiž velmi chudá na bílkoviny, které tělo potřebuje k výrobě dostatečné zásoby niacinu, tedy vitaminu B3. Jeho spotřeba ve zdravém organismu je přitom ze všech vitaminů nejvyšší, hned po kyselině askorbové známější jako vitamin C. Je-li tedy vitamínu B3 nedostatek, nastává pro organismus poměrně krizová situace. A zde už přichází na řadu křečci. V mnoha oblastech totiž kukuřice zcela vytlačila jiné plodiny, a křečci tedy museli chtě nechtě přejít na stravu, která obsahuje z většiny právě tuto plodinu. Zejména samice oslabené březostí ovšem začaly pociťovat nedostatek bílkovin, a vyřešily jej bizarním, avšak nejpříhodnějším způsobem – konzumací vlastních novorozených mláďat.

Nedostatečná výživa

Jenže u zvířat to bohužel nekončí. Podobné následky má kukuřice i pro lidský organismus. V 18. století nastala v Evropě populační exploze, v jejímž důsledku pak došlo k rozsáhlým hladomorům. Podobná situace nastala také v USA, i když tam přeci jen o trochu později. Prudký populační „boom“ znamenal zvýšenou poptávku po výnosných a odolných plodinách, jako je právě kukuřice. A jelikož tehdy neexistovaly znalosti o nedostatečné výživové hodnotě této plodiny, lidé ji konzumovali ve velkém množství a pro ženy tvořila v podstatě nejvýznamnější součást jídelníčku. Ještě v generaci našich prababiček totiž platilo, že muž-hospodář dostává to nejlepší, zatímco jeho družka má jídlo druhé jakosti, a navíc z něj podstrojuje dětem.

Ale podobně jako u křečků, i takto živeným lidem postupem času začal scházet niacin, což vedlo k nedostatečné funkci některých procesů v buňkách. V důsledku toho pak typicky propukala nemoc, která se nazývala pellagra a projevuje se především rozšířením ztvrdlé a zjizven kůže v oblasti rukou a krku. K dalším pak patří nechutenství, průjmy, otok jazyka a především demence, často spojená s agresivitou. Pokud nedojde k úpravě jídelníčku, asi polovina pacientů do čtyř až pěti let od propuknutí choroby zemře. Je to tedy dost vážná choroba s neméně vážnými následky.

Drákula z kukuřice

A i kvůli této chorobě dnes známe příběh o Drákulovi tak, jak se vypráví. Když totiž hlavní hrdina románu Jonathan Harker přijíždí do Rumunska, je mu předložen pokrm nazývaný mămăligă. Pod tajuplným názvem se však skrývá obyčejná kukuřičná kaše z mouky a vody. V Rumunsku, jakožto chudém kraji, byla kukuřice záchranou před nedostatkem potravy, ale zároveň to byla doslova živná půda pro rozvoj pellagry.

Pellagra pak může vysvětlit i hlavní znak upírů – bílé tesáky, jež tak rádi noří do hrdla svých obětí. Lidé trpící pellagou mají totiž jazyk tak oteklý, že nemocné nutí mít pootevřená ústa, což zvýrazňuje jejich zuby a může vyvolávat dojem velkých až nelidských tesáků. Dalším symptomem mohou být i rudé naběhlé rty, které pak zvláště děsivě kontrastují se zuby. A zajímavý je i další detail – všichni dobře víme, že upír se vyhýbá dennímu světlu. A světe div se, i nemocným pellagrou nedělá slunce dobře. Jejich pokožka často tedy bývá bledá – přesně jako u upírů. Kvůli nedostatku niacinu však především degeneruje mozek. Symptomy pellagry zahrnují také panické záchvaty, bezdůvodnou agresi, deprese a nespavost.

Mýtus o bájné upírovi samozřejmě byl formován i řadou jiných vlivů, ale pellagra jistě hrála svou roli. S vampyrismem se například spojovala celá řada dalších nemocí – mimo jiné tuberkulóza, anémie, porfyrie, sněť či vzteklina. A samozřejmě celý mýtus ovlivnila i řada zcela nesouvisejících pověr jako je například to, že upíři se bojí česneku nebo svěceného vody. Pro to samozřejmě žádné medicínské vysvětlení není.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *