Turismem proti pytláctví a dalším problémům Afriky. Může to fungovat?

Zatímco mnoho z nás stále vnímá Afriku jako nejchudší kontinent, který bojuje s problémy, jež jsou jinde již vymýceny, řada lidí si začíná uvědomovat, že právě „černý kontinent“ skrývá bohatství a potenciál, který má nesmírnou hodnotu. Stále více zemí začíná chápat, že jejich divočina a netknutá příroda je velkou výhodou a lákadlem nejen pro turisty.

Touha po divočině

Když se v roce 2010 Sarah Hallová ujala vedení nejstaršího parku ve Rwandě jménem Akagera, jeho „rangeři“ jen stěží dokázali odrážet nájezdy pytláků, kteří lovili hrochy. Na chráněném území tou dobou už nezbyli žádní nosorožci a zmizeli z něj také lvi. Naštěstí se ale stále lépe daří napravovat způsobené škody, a to právě i díky penězům, které sem přinášejí turisté. V loňském roce do tohoto národního parku zavítalo na 37 tisíc návštěvníků, kteří přijeli obdivovat dvacítku nových lvů a 18 nosorožců černých, kteří na místo přicestovali z rezervací na jihu Afriky. Park prochází úžasnou obnovou a konečně se také daří potírat doposud nepolapitelné pytláky, kteří drancovali místní krásy fauny. I tamější obyvatelé si totiž konečně začínají uvědomovat, že jejich bohatství nespočívá v počtu zabitých zvířat, ale především v zachování jedinečného přírodního prostředí.

Park Akagera je nejúspěšnějším projektem neziskové organizace African Parks, kterou podporují vlády devíti afrických zemí. Je skvělé, že se daří do těchto aktivit zapojovat právě samotné vedení jednotlivých států – tradičně má totiž ochrana přírody pro africké vlády velmi nízkou hodnotu a osvěta je zde více než nutná. Organizace African Parks má pod dohledem více než 10 milionů hektarů půdy sahající od extrémně nepřístupných a nebezpečných oblastí Střední Afriky až po záplavové pláně na západu Zambie.

Turismem proti pytláctví

Pod její záštitou funguje také největší protipytlácká jednotka, která tvoří sílu bezmála tisíce rangerů. A buduje rovněž zázemí pro turisty, která mají podobu od obyčejných chatrčí až po luxusní stany, v nichž zájemce vyjde jedna noc v přepočtu na 30 tisíc korun. Není to tedy rozhodně dovolená pro batůžkáře, ale do regionu stále častěji přijíždějí lidé, kteří by ještě před pár lety volili raději dovolenou v mrakodrapu v Dubaji. A to je rozhodně dobrá zpráva pro ty, kdo usilují o oživení a růst těchto zemí. Právě přepychové ubytování a přítomnost velkých ikonických zvířat, která se do oblasti podařilo přivézt nebo přilákat, se odrazily na rostoucím zájmu turistů. Ti nyní objevují i ta méně známá místa, jakým je například republika Čad – doposud prakticky neznámá země, která ale skýtá nepřeberné přírodní bohatství.

Ne vždy je vše růžové

I aktivity těchto organizací mají však své kritiky. A je pravdou, že některé aktivity nemusí pod přísným hodnocením veřejnosti zcela obstát. Někteří aktivisté například nesouhlasí s oplocováním půdy a zbrojením rangerů, kteří tak připomínají malou soukromou armádu. Vadí jim také kriminalizace původních obyvatel, jež loví zvířata pro potravu a je to pro ně zcela přirozenou součástí života a obživy.

A objevily se i vážnější konflikty. V roce 2017 například zaměstnanci organizace opustili dvě oblasti v Etiopii, protože tamní vláda organizaci nepodpořila ve vyjednáváních o omezení domorodého lovu. O dva roky později se navíc strhl masakr, během nějž na tým ochránců a rangerů zaútočili rebelové v Demokratické republice Kongo a patnáct z nich zabili. I přes tyto neúspěchy a konflikty je však třeba upozornit na to, že počet zatčených pytláků v rezervaci Akagera loni klesl na 19 a nestřílelo se tam již od roku 2010, kdy zahynuli dva rangeři. Takže všechna preventivní opatření jsou účinná a skutečně se zdá, že fungují. V boji s pytláky si rangeři African Parks pomáhají moderními zbraněmi a technologiemi.

Peníze nesmí být jediná motivace

Jak vlastně taková organizace vyrostl a z jakých prostředků funguje? African Parks se zrodila ze štědrých darů evropských či amerických charitativních organizací a filantropů. V Africe začala působit v roce 2003 na území Malawi a Zambie. Dnes se může pyšnit tím, že spravuje 15 přírodních rezervací a chystá se expandovat i dále. Skvělé je, že do podpory se zapojují i samotné státy, které přispívají nejen organizačně a administrativně, ale i finančně. Uvědomují si, že zachovalá příroda a zvířata přilákají turisty, a tím pádem i peníze do jejich rozpočtu a práci pro místní. Rozpočet společnosti African Parks činí zhruba miliardu korun ročně a turistický ruch z něj pokrývá jen zlomek. Zbytek jde z kapes sponzorů či charitativních organizací. Pozitivní ale je, že park Akagera vydělává desetkrát víc než v roce 2010. Stále si ale na svůj chod nedokáže vydělat zcela sám a je nutné jej dotovat. V budoucnu se doufá v to, že náklady budou zcela pokryty příjmy.

Turismus s sebou samozřejmě přináší řadu negativ – a bylo by špatně o nich pomlčet. Ani sebelepší opatření samozřejmě nezabrání tomu, aby příval turistů ničil přírodu a způsoboval například další problémy týkající se zpracování odpadu apod. Motivace penězi by navíc v ideálním případě měla být jen dočasná a vlády by měly samy usilovat o stav své přírody, i když jim z toho „nic neteče“. Jenže to se lehko řekne a hůř udělá.

Možnou alternativou dalšího vývoje představuje například investice do hledání dalších zdrojů příjmů pro lidi, kteří žijí v blízkosti rezervací. Někteří se učí včelařit, jiní zase vyrábět užitečné či zpeněžitelné předměty. Pro školy jsou do zázemí parků organizovány exkurze. Vše je zatím na počátku a až čas ukáže, zda je to trvale udržitelný projekt.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *