Pád mocné říše Inků a Aztéků stále budí otázky. Jsou na vině Evropané, nebo něco jiného?

Zániku mocných říší nezřídka předchází dlouhá období krizí a konfliktů. Je to přirozené – takovéto události vyčerpají i ty největší státy a postupně může dojít k jejich oslabení, a nakonec i kolapsu. Tak to bylo třeba v případě mocné říše Římanů, ale zcela jiný scénář provázel zánik říše Inků a Aztéků v Jižní Americe. Podle dostupných pramenů se zdá, že v době svého zániku byly říše doslova na vrcholu svých sil. Co se tedy mohlo stát?

Říše na vrcholu moci

Ještě roku 1520 se v hornatém regionu jihoamerických And rozkládala ohromná říše Inků. Zahrnovala zčásti území dnešní Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile i Argentiny a panovníci jí vládli pevnou rukou z hlavního města Cuzco. Žilo zde asi 5 – 10 milionů obyvatel, kteří mluvili stejným jazykem, vyznávali kult boha slunce a také platili daně, jelikož státní organizace byla přísně byrokratická. Říše se také mohla pyšnit bohatstvím nesmírné hodnoty, tedy alespoň pokud můžeme soudit dle vybavení jejich paláců, které doslova přetékaly zlatem. Přibližně ve stejné době se na území dnešního Mexika zrodila říše Aztéků. Jednalo se o převážně zemědělskou společnost, která však udivovala svými pokročilými vědeckými znalostmi, uměním i kulturou. A podobně jako Inkové, i Aztékové si drželi ohromné bohatství.

Útok Evropanů

Další vývoj událostí je nám z hodin historie většinou dobře známý. Pád obou impérií proběhl dramaticky a neuvěřitelně rychle. Hlavního města Aztéků se španělští conquistadoři zmocnili během pouhých dvou let (1519–1521), Inkové vzdorovali jen o málo déle (1532–1535), přičemž o poslední území přišli roku 1572. Zatímco na počátku stály dvě mocné a bohaté říše, během pár let se celá tato civilizace ocitla v troskách. Evropští dobyvatelé domorodce totálně zmasakrovali – a to nejen s pomocí zbraní. Velký problém pro místní představovaly i neznámé choroby, které s sebou dobyvatelé přinesli.

Pravdou ale je, že pouhé stovky Evropanů, jakkoliv dobře vybavených a organizovaných, by samozřejmě nemohly porazit mnohasettisícové indiánské armády. Velkou výhodou se jim stalo to, že se k nim připojila řada místních kmenů, které byly od mocných říší dlouhodobě utlačovány. Dnes se odhaduje, že když Hernán Cortés dobýval říši Aztéků, tvořilo pět set po zuby ozbrojených bělochů pouhá dvě procenta celé armády. Důležitou roli hrála bohužel i brutalita a nemilosrdnost evropských dobyvatel, kteří domorodce bez špetky lítosti masakrovali a nedali jim ani šanci zapojit se do nových pořádků.

Kde je pravda?

Tato verze příběhu nicméně pochází prakticky z jediného zdroje – z pera dominikánského misionáře Bartolomého de las Casas. Ve svém díle „O zemí indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější“ z roku 1552 vylíčil tento přímý účastník conquisty násilí páchané na indiánech a katolickou vládu přímo obvinil z patnácti milionů vražd. Někteří historikové ale tvrdí, že tento text vznikl na zakázku jako podpora protestantů v boji o španělský trůn. Ať již ovšem své vyprávění přibarvoval, či nikoliv, záhadu, proč se obě říše vzdaly tak snadno, jeho dílo nikterak nevysvětluje.

Mladí a nezkušení

Řada badatelů vysvětluje zánik obou impérií poměrně jednoduše. Šlo především o to, že obě zmíněné říše byly velmi mladé a nezkušené. Mezi vznikem Aztécké a Incké říše a příchodem Evropanů existovaly pouhé tři generace. Aztécké městské státy Tenochtitlán, Texcoco a Tlacopán se spojily teprve roku 1428 a do konce 15. století neustále bojovaly, aby si podmanily okolní kmeny. Toto vysvětlení samozřejmě může dávat smysl. A je také pravdou, že v době příchodu Evropanů se obě říše potýkaly s vnitřními konflikty, které sice neměly likvidační charakter, ale vážné byly dost. Historie inckého impéria se začala psát teprve roku 1438 s korunovací prince Pachacutiho. Když pak na území státu pronikl španělský dobyvatel Francisco Pizarro, využil chytře právě probíhající bratrovražednou válku o trůn a vytěžil z ní nejen vítězství pro španělskou korunu, ale i tuny zlata. Klíčové pro úspěch evropských dobyvatelů mohlo být právě správné načasování, které ale vzniklo vlastně náhodou.

Choroby a infekce

Jiné teorie připisují zkázu říší především nakažlivým chorobám. Tuberkulóze, chřipce a planým neštovicím podléhali domorodci ve velkém, protože proti nim neměli vyvinutou imunitu. Jenže proti tomuto tvrzení mluví řada výzkumů. Bylo totiž zjištěno, že už dávno před příchodem Evropanů se indiáni potýkali s infekčními chorobami. Například tuberkulóza byla objevena u více než 1000 let starých jihoamerických mumií. Není tedy pravděpodobné, že by právě choroby mohly být pro rozpad říše tak zásadní.

V roce 2002 zveřejnil tým antropologů a paleopatologů výsledky dosud nejkomplexnější studie zdraví obyvatel Ameriky v uplynulých sedmi tisících let. Jejich pozornosti tak neunikla například degenerativní onemocnění kloubů, stav zubů, anémie, následky zranění a v neposlední řadě ani infekce. Bylo například zjištěno, že nejzdravější byli obyvatelé Severní a Jižní Ameriky asi tisíc let před příchodem Evropanů. Od té doby, co se začal život přesouvat spíše do městských celků a rozmáhalo se zemědělství to šlo se zdravotním stavem domorodců z kopce. Kvůli zemědělství se omezila rozmanitost stravy a v přeplněných městech se rychle šířily infekční nemoci. Velmi často se objevovala i podvýživa spojená s nedostatečným příjmem bílkovin, což otevíralo dveře epidemiím.

Systém občin

Naše představa o organizaci jihoamerických říší je často nesprávná. Domníváme se, že tam panoval silně centralizovaný systém, kde vládce měl postavení boha a poddaní trpěli po přísnou nadvládou. Realita však byla nejspíš trochu jiná. Podle soudobých badatelů sestávala Incká říše do značné míry z jednotlivých rodových občin, které tvořily desítky až stovky spřízněných rodin. Zmíněné celky sice spadaly pod centralizovanou moc říše, jíž odváděly daně, těšily se však značné nezávislosti – hospodářské, společenské i kulturní. Po příchodu Evropanů nastalo plenění hlavních center, běžného obyvatele se ovšem politické zvraty tolik nedotkly. Vládnoucí elity sice přišly o majetek a moc, ale běžní lidé si mohli stále zachovat jistou autonomii. Kroniky dokládají, že koloniální administrativa brzy navázala na aztéckou a inckou správu, navíc většinou s využitím domorodých správců a v místním jazyce. Mnohem horší podmínky čekaly obyčejné Aztéky a Inky později v 16. a 17. století, kdy Evropané provedli násilný přechod na měnovou politiku a donutili venkovany pracovat v dolech a na plantážích. S tím přišel i definitivní konec autonomie občin i zákaz používání místního jazyka v úředním styku.