Napadlo vás někdy, kdo stanovil, že týden má právě sedm dnů, a kdo jim dal názvy? Jak vůbec lidé na počátku počítali čas a jak jsme se dopracovali k dnešnímu systému, kdy celý svět funguje na základě totožných časových údajů? Nepřipadá vám to vlastně celé velmi fascinující?
Náš sedmidenní týden může mít zdánlivě oporu v biblickém příběhu o stvoření světa, ale vědci tvrdí, že biblické vyprávění pouze přejalo daleko starší systém. A jednotlivé dny měly dokonce sloužit k tomu, aby se během nich vzdával hold konkrétnímu starověkému bohu.
Bible nebo Sumerové?
Pojďme si tedy říci, jak to se sedmidenním týdnem nejspíš bylo. Nejznámější vysvětlení samozřejmě přináší Starý zákon. Jenže ve skutečnosti není biblický příběh stvoření světa zdaleka tím prvním, který využíval sedmidenního schématu. Stvořitele konajícího po sedm dnů znala už mnohem starší sumerská tradice. A právě sumerská civilizace nejspíše stojí za tím, že i dnes, o mnoho tisíc let později, stále přirozeně vnímáme týden jako složený ze sedmi stejně dlouhých dní. Sedmidenní týden zavedl panovník a sjednotitel Akkadské říše Sargon I. poté, co v roce 2350 př. n. l. dobyl sumerský Ur.
Týden je totiž z hlediska chápání času ve vztahu k přírodě přeci jen trochu specifickou veličinou. Zatímco rok, měsíc i den představují přirozené dělení času, které odpovídá astronomickým cyklům, u týdne to tak docela neplatí. Pravděpodobně by nebyl problém dělit měsíc například jen na tři desetidenní celky. A to dokazují i jiné starověké civilizace, které desetidenní dělení využívaly – například staří Egypťané a Číňané. Sedmidenní cyklus Sumerů však nakonec ve světě převládl a postupně jej převzali i následující velké civilizace jako například Babyloňané, Řekové, Římané, Evropané i Američané. A používá se dodnes.
Hold starověkým bohům
Ale jak vůbec Sumerové s myšlenkou sedmidenního týdne přišli? Pravděpodobně se inspirovali svým náboženstvím a také poznatky, které měli o kosmu. Sumerové totiž své dny pojmenovali podle bohů, tedy nebeských těles, která pokládali za reprezentanty těchto božských sil. Božstev bylo sedm nejspíš právě proto, že Sumerové vnímali zmíněné číslo jako vysoce posvátné. Jejich náboženskou tradicí se prolínají i jiné symboly obsahující číslo sedm.
Sumerský vliv je koneckonců patrný i ve Starém zákoně. Když se podle Bible praotec Abrahám vydal někdy v 19. století př. n. l. na západ od svého rodného Uru do Kanaánu, přirozeně si s sebou vzal i řadu sumersko-akkadských mýtů. Snad právě i proto se v Bibli objevuje božská entita, která stvořila svět za sedm dní. Koneckonců i samotní biblisté dobře vědí, že sedmidenní stvoření světa je symbolické vykreslení událostí, nikoliv realistický průběh stvoření světa, a i proto se Bible v tomto směru nemusí nutně rozcházet s moderními teoriemi o tom, jak vznikl náš svět.
Sedmidenní týden na cestě napříč civilizacemi
Hinduistické texty z doby před více než 2 000 lety zase dokládají, že v té době doputovala myšlenka sedmidenního týdne také do Indie. A i zde se tento nový nápad ujal, jelikož indičtí mudrcové rovněž vnímali číslo sedm jako velmi posvátné. Kromě počtu dní přejali od Sumerů u příslušnost dní k jednotlivým bohům. Například úterý a středa dostaly v sanskrtu názvy „mangalvar“ a „budhvar“, což jsou jména odvozená od pojmenování pro Mars a Merkur.
Jak se ale sedmidenní týden dostal od starověkých civilizací až k nám do moderní doby? Tradici dále nesli Řekové i Římané, kteří dnům dali jména, která nám už mohou znít trochu povědomě: Sol, Luna, Mars, Mercurius, Jupiter, Venus a Saturnus. Spojení planet a božstev však zůstalo v podstatě totožné, pouze se změnila jejich pojmenování – například sumerská Inanna, respektive akkadská Ištar se stala římskou Venuší.
A od Římanů putovala tradice dále ke germánským kmenům. I jejich jazyky zmíněnou tradici zachovaly, jen dny opět získaly jména vlastních božstev. Božskou kontinuitu udržely i románské a keltské jazyky. Římský „bůh středy“ Mercurius je dnes již snadno rozpoznatelný ve francouzském „mercredi“, rumunském „miercuri“ či velšském „Mercher“.
Slované se od tradice odchýlili
Slovanské národy se ale k situaci postavily trochu odlišně, a i proto nejsou naše pojmenování dnů tolik podobná jako u jiných evropských jazyků. Můžeme si povšimnout, že u slovanských jazyků jména dní odkazují spíše k jejich číselné posloupnosti v rámci týdne. Ruština tedy například zná úterý až pátek jako vtornik, sredu, četverg a pjatnicu, tedy „druhý až pátý“ a podobně to funguje třeba i v polštině. A samozřejmě ani náš rodný jazyk z tohoto schématu nevybočuje.
Posvátná sobota
V historických kalendářích byla posledním dnem týdne sobota. V římské tradici patřil tento den bohu Saturnovi, na nějž dodnes odkazuje například anglické pojmenování soboty „Saturday“. Pro většinu starověkých národů byla sobota dnem posvátným. To se pak obzvláště silně projevilo v židovské tradici, kde má „šabat“, značícího den odpočinku, zcela mimořádné postavení. Od tohoto názvu je také odvozena i česká „sobota“.
Koho oslavujeme v neděli?
Zmatky v pojmenování panují především u neděle a může za ně nejspíš římský císař Konstantin Veliký. V roce 321 vydal nařízení, podle nějž měl zmíněný den sloužit odpočinku. V římské tradici se tak měl oslavit kult dne boha slunce, ale křesťané jej později začali slavit jako den, kdy byl vzkříšen Ježíš Kristus. V terminologii tím ovšem vznikl rozkol mezi „dnem slunce“ a „dnem Páně“, jenž přetrval dodnes. Je patrné, že například angličtina, němčina nebo nizozemština nazývají neděli podle příslušnosti ke slunci, tedy „Sunday“, „Sonntag“, respektive „zondag“. Většina románských jazyků ale název neděle odvozuje právě od křesťanské tradice, tedy jako den Páně, latinsky „dominus“. Vzniklo tak například portugalské a španělské „domingo“, italské „domenica“ či francouzské „dimanche“.
Zdálo by se tedy, že cesta sedmidenního týdne byla poměrně bezproblémová a v historii všeobecně akceptovaná. Vážnější problémy se objevily během Velké francouzské revoluce. Revolucionáři nastolili desetidenní „týden“, přičemž jednotlivé dny označovala čísla. Experiment se ale příliš neujal – historická tradice byla příliš silná. Podobný pokus provedli také bolševici po roce 1917, kdy Stalin nařídil zavést nejprve pětidenní týden a posléze šestidenní. Cíl byl jasný – zlikvidovat neděli, která měla jasné náboženský charakter, a to bolševiků logicky nebylo po chuti. Ani to se však nepovedlo.
Téměř 4 400 let starý odkaz Sumerů tak v současné světové kultuře nadále úspěšně přetrvává. A to i přesto, že nemá žádný základ položený na astronomii nebo na pochodech přírody. Ukázalo se ale, že i přesto dobře funguje a nastavuje ideální rytmus, který je pro člověka funkční a praktický.
Napiš komentář