Muž s nejvyšším IQ? Ani Einstein, ani Newton to není

Pokud hledáme synonymum pro génia nebo skutečně mimořádně inteligentního člověka, často nám na mysl přichází jméno Einstein. Nelze pochybovat o tom, že tento muž patří k jedněm z nejgeniálnějších vědců, jaké lidstvo vůbec poznalo, přesto jeho hodnota IQ ani zdaleka nedosahuje toho, co bylo naměřeno člověka s údajně nejvyšším IQ vůbec.

A pokud nyní v paměti pátráte po nějakých dalších jménech významných vědců nebo objevitelů a tipujete, kdo z nich by to mohl být, nemusíte se namáhat. Jméno tohoto muže jste totiž pravděpodobně nikdy neslyšeli. Nezasloužil se o žádný významný objev, a proto jeho jméno není nijak známé. Číslo jeho IQ však hovoří i něčem jiném.

Nadané dítě

Boris a Sarah Sidisovi byli židovští přistěhovalci z Ukrajiny. Ze své země uprchli kvůli nepříznivé ekonomické i sociální situaci a svůj nový domov našli v americkém New Yorku. Boris se stal psychologem a Sarah lékařkou. V roce 1898 se jim narodil William James Sidis. Oba jeho rodiče byli nadaní a inteligentní a dalo se tedy čekat, že i jejich syn tyto schopnosti podědí, ale skutečnost dalece předčila očekávání. Wiliam byl mimořádně nadané dítě a už od útlého věku vynikal v matematických i jazykových dovednostech. Už v pouhých 11 letech začal studovat na prestižní univerzitě Harvard.

A je pravda, že za jeho úspěchy nestály jen geny, ale také tvrdá práce jeho rodičů, kteří si usmysleli, že ze svého syna vychovají zcela nadprůměrného jedince. Investovali obrovské množství peněz do vzdělání a knih a otec na Williamovi také zkoušel různé psychologické metody a postupy, díky nimž byl syn už několik měsíců po narození schopen vyslovovat abecedu.

Ve dvou letech byl malý William schopen předčítat New York Times a psal na psacím stroji jak v angličtině, tak i ve francouzštině. Postupem času se zdokonaloval také v latině, němčině, hebrejštině a ruštině, a dokonce si vytvořil i vlastní jazyk nesoucí jméno Vendergood.

Namísto základní školy univerzita

Boris a Sarah byli na synovy pokroky náležitě pyšní a chtěli, aby se o jejich výchovném úspěchu dozvěděl celý svět. William byl na Harvard přijatý již 9 letech, ale univerzita jej musela odmítnout kvůli sociální nezralosti, která je u dítěte tohoto věku zcela očekávatelná. Téhož roku byl tedy alespoň přijat na Tufts College, kde se měl věnovat především studiu Einsteinovy teorie relativity. Respektive měl v ní hledat chyby a opravovat nesrovnalosti.

Ambice rodičů však neznaly mezí a opět začali usilovat i přijetí na Harvard. A vzhledem k tomu, že celý příběh byl velmi silně medializován, škole nakonec nezbylo nic jiného než se tlaku vnějšího prostředí podřídit, a chlapce přijali.

V 11 letech si většina dětí tluče do hlavy alespoň základní znalosti ze světa jejich rodného jazyka, matematiky, přírodopisu nebo vlastivědy, ale malý William psal dizertační práce a věnoval se odbornému zkoumání matematických a fyzikálních jevů. V roce 1910 dokonce sám přednášel své závěry a výzkumy a jeho velice odborná řeč vzbudila velké ohlasy a zájem nejen veřejnosti, ale i celé akademické obce.

Charakter samotáře

Jenže slávu brzdila jedna nepříjemná věc – William začínal být čím dál uzavřenější, nezapojoval se do větších skupin, odmítal spolupracovat a bylo zřejmé, že jeho vrstevníci jej pokládají za podivína, který nemá uplatnění v běžném životě. Když v 16 letech dokončil Harvard a pokračoval v dalším studiu, většina profesorům mu předpovídala slibnou budoucnost. On se však nechal slyšet, že se všeho nejvíce touží po klidu a životě v ústraní.

Jeho rodiče i společnost od něj očekávala ohromné věci. Věřilo se, že právě on byl mohl přijít s některými průlomovými objevy – kdo také jiný, když ne ten, kdo opravuje Einsteina? Jenže už ve svém dalším působišti asistenta na univerzitě bylo jasné, že jeho nízký věk mu situaci dost zásadně komplikuje. Studenti jej nebrali vážně, a i starší kolegové mu častokrát věci příliš neulehčovali. Možná za tím stála závist, možná byl William přeci jen trochu podivín. Pravdou ale je, že na univerzitě brzy skončil a chtěl se vrátit na Harvard ke studiu práv.

Když pohár trpělivosti přeteče

Jenže napětí v rámci jeho vlastní osobnosti se stupňovalo. Sám sebe nenáviděl a považoval se za škaredého a odporného. Jeho vnitřní konflikty vyústily až v to, že byl zatčen za účast na socialistickém protestním pochodě. Ve vězení se pak seznámil s jistou Marthou Foleyovou, ale jejich vztah se začal brzy rozpadat. Na vině byla samozřejmě jejich zcela odlišná inteligence, ale také nezájem o sex, který William od puberty vykazoval, a i proto se stával terčem posměchu. Z vězení se díky své proslulosti nakonec dostal, ale možná i to byla pro něj poslední kapka a finální důvod, proč se rozhodnout pro život v ústraní.

Média ani jeho rodina mu ale nechtěli dát pokoj, a tak žil William v podstatě na útěku. Střídal různá města i různá zaměstnání, dokonce si vymýšlel falešná jména. Během této doby napsal i celou řadu knih, ale žádná se nedostala do širšího povědomí. Přestal se také stýkat s rodiči, které částečně vinil za svůj smutný život na útěku. Zemřel ve věku pouhých 46 let na krvácení do mozku.

Po jeho smrti se pak ještě více hovořilo o jeho osobnosti a inteligenci a vyšly najevo informace o tom, že jeho IQ by mělo být v rozsahu 250–280 bodů. Taková čísla jsou však dalece nad možnostmi měření tradičních testů inteligence, proto se jedná spíše o velmi hrubý odhad. Pro srovnání, IQ Alberta Einsteina se pohyboval okolo 160 a Isaac Newton se chlubil hodnotou 190. Bohužel však jeho vysoká inteligence mu nejspíš udělala ze života peklo. Výjimečnost bude vždycky ve společnosti „normálnosti“ považována problém.

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *