Lidské tělo je zcela unikátní a pozoruhodné a vědce i obyčejné lidi nepřestává celá staletí fascinovat, co všechno dokáže. Mohlo by se zdát, že naše povědomí o těle, ve kterém žijeme, musí být vysoké, ale mnoho z nás se stále nechá mást řadou mýtů, které jsou rozšířené doslova po celém světě. Možná i vy stále věříte něčemu, co neplatí, anebo alespoň ne tak, jak jste si to celou dobu představovali. Seznamte se s těmi nejčastějšími mýty o lidském těle.
Jednoznačná identifikace
Všeobecně se traduje, že naše otisky prstů jsou zcela unikátní a na světě se nenajdou dva lidé, kteří mají totožné otisky prstů. Dá se ale tento fakt vědecky potvrdit? Velice obtížně. Je pravdou, že nejstarší otisky se našly už na babylonských hliněných destičkách a jiných dobových památkách. Už i staří Babyloňané tušili, že otisk prstu je zcela jedinečný, a proto jej běžně využívali namísto podpisu. Na jiných starobylých nálezech keramiky je také možné spatřit hluboce otištěné prsty – a vědci věří, že se jednalo o značku identifikující výrobce.
V Evropě se otisky začali lidé zabývat až v 17. století, kdy došlo k všeobecnému rozvoji anatomie. Největší pokrok přišel až v roce 1888 díky vědci a lékaři Henrymu Fauldsovi, který přišel s myšlenkou, že otisk prstů je zcela jedinečný a každá osoba se dle něj dá jednoznačně identifikovat.
Pokud se ale nad tímto zamyslíme, je jasné, že ve skutečnosti neexistuje žádný způsob, jak toto tvrzení potvrdit. Například v roce 2005 byla v Americe publikována kriminologická studie, které popisovala případy, kdy došlo k odsouzení nevinných lidí na základě otisků prstů. Ani ty tedy nejsou neomylné a nelze se na ně stoprocentně spoléhat.
Pět smyslů
Všichni víme, že mezi základní smysly patří zrak, sluch, chuť, čich a hmat. S tím se asi všichni ztotožníme a nikdo by to snad nezpochybňoval. Ve skutečnosti je ale toto rozdělení zastaralé a dnes už věda pokročila dál. S počátkem lékařského a vědeckého výzkumu tyto kategorie přestaly stačit. Zdá se, že ve skutečnosti máme něco mezi 20 až 30 smysly. Do smyslového vnímání je totiž třeba zařadit i náš pocit rovnováhy, vnímání teploty, bolesti nebo smysl pro pohyb. Velmi důležitý smysl je například pocit, který vyvolává hlad či žízeň, a zabezpečuje tak naše životní funkce. Samostatnou zmínku si zaslouží smyslový orgán umístěný ve vnitřním uchu, díky jemuž jsme schopni udržovat rovnováhu a chodit vzpřímeně i poslepu.
Posmrtný růst
Možná jste slyšeli, že nehty i vlasy rostou i po smrti. Během života rostou nehty na rukách rychlostí zhruba 0,1 mm za den, celá délka nehtu pak naroste za 6 až 12 měsíců. U nohou je růst pomalejší. Vlasy zase za den povyrostou o 0,2–0,45 mm. Je tedy fyziologicky možné, aby obojí rostlo i tehdy, když je naše tělo mrtvé? To by bylo představitelné pouze za předpokladu, že by naše tělo produkovalo nové buňky, což je po smrti ale nemožné. K dělení buněk je totiž potřeba kyslík, a pokud srdce a plíce nepracují, logicky se nám kyslík do krve nemůže dostávat.
Spolknutá žvýkačka uvízne v těle
Už jako malé děti jsme slyšeli od rodičů, že spolknout žvýkačku se nesmí, protože nám může způsobit vážné zdravotní potíže. Někteří rodiče třeba s oblibou tvrdí, že se žvýkačka přilepí na žaludek a bude tam dalších sedm let. Pokud se ale trochu zamyslíme, musí nám být jasné, že tento mýtus je holý nesmysl. Žvýkačky obsahují syntetické materiály a pryskyřici, která je pro naše tělo nestravitelná. Přilepit se ale na stěnu žaludku a uvíznout tam je prakticky nemožné. Na tom má zásluhu hlavně naše peristaltika neboli pozvolný rytmický pohyb stěn některých dutých orgánů. Během dvou nebo tří dnů je tedy žvýkačka zákonitě vyloučena ven. Naše tělo je dokonce schopno vyloučit i daleko větší a tvrdší předměty, než je jen obyčejná žvýkačka. Riziko potíží hrozí jen tehdy, pokud bychom zpolykali naráz větší množství žvýkaček nebo bychom je polykali pravidelně. To by mohlo vést k zablokování trávicího traktu. Takový stav by pak řešila jen operace.
Rolování jazyka
Jazyk patří k důležitým orgánům našeho těla. I díky jeho tvaru a ohebnosti můžeme mluvit a vydávat různé zvuky, ale umí dělat i spoustu jiných kousků. Jazyk také obsahuje mnoho chuťových pohárků, díky nimž rozlišuje základní chutě: slanou, sladkou, kyselou a hořkou. Díky ohebnosti jazyka také někteří lidé umí jazyk srolovat do ruličky. V roce 1940 vydal genetik Alfred Sturtevant článek, v němž tvrdil, že je to právě genetika, která má významný podíl na schopnosti srolovat jazyk. Podle něj se tato schopnost dědí po rodičích. Ale už o pár let později byla tato teorie vyvrácena jiným genetikem, který provedl testy na 33 dvojicích identických dvojčat. Zjistil mimo jiné to, že u sedmi párů dvojčat došlo k tomu, že jedno jazyk dokázalo srolovat, zatímco druhé ne. Genetika se tedy neukázala jako rozhodující faktor.
Bez čepice ani na krok
Také vám jako malým vtloukala maminka do hlavy, že bez čepice v zimě nemůžete z domu, protože teplo uniká hlavně hlavou? Odkud se ale tato informace vzala? Podle všeho se tento mýtus rozšířil v 50. letech minulého století, kdy americká armáda provedla studii, ve které chtěla zjistit, jak chladné počasí ovlivňuje výkonnost vojáků. Testovaní byli oblečeni do arktických obleků a pozorovali, jak jejich těla reagují na minusové teploty. Podle této studie docházelo k největším teplotním ztrátám právě v oblasti hlavy. To ale nebylo žádným překvapením – jelikož právě tato část byla nejméně chráněná. Pravda je nicméně taková, že teplo uniká tělem rovnoměrně. V zimě je tedy dobré mít na hlavě čepici, abyste se vyhnuli zbytečným ztrátám tepla. Ale pokud si myslíte, že můžete vyrazit do zimy v tričku a čepici a bude vám dobře, rozhodně se mýlíte.
Napiš komentář