Kytara a její počátky: Jaká byla cesta tohoto nástroje na výsluní moderního světa hudby?

Kytara bezpochyby patří k základním hudebním nástrojům, které hrají poměrně zásadní roli v mnoha hudebních žánrech. Bez kytary si asi jen stěží dovedeme představit legendární rock’n’roll, ale ani blues, rock nebo ještě tvrdší metal. Kde se ale kytara vzala a jaké jsou osudy některých nejznámějších nástrojů?

Strunné nástroje jako takové byly v naší historii už od pradávna. Svědčí o tom řada archeologických nálezů, na kterých jsou například zobrazeny různé strunné nástroje pocházející z doby více než před 3000 lety, z doby Mezopotámské a Babylonské říše. S velkou pravděpodobností měli lidé strunné nástroje ale již i dávno předtím.

Mnohé z těchto dochovaných maleb, řezbářských výtvorů a záznamů představují nástroje, které se až nápadně podobaly dnešní kytaře. Třeba takový tanbur. O tomto čtyřstrunném nástroji si můžeme přečíst již ze spisů pocházejících z roku 1500 př. n. l. ze starověké Persie. A takový kinnór je také několikrát zmiňován už v samotné Bibli. Prý i výraz „kytara“, má pořádně dlouhou historii – vychází ze starověkého řeckého slova κιθάρα (kithara). Jednalo se o hudební nástroj, který by dnes nejvíce připomínal lyru.

Jak vznikla dnešní podoba kytary?

Podobu kytary formovaly zejména dva jiné nástroje – loutna a úd. Ten první je typický svým zakřiveným hmatníkem a má čtyři nebo pět strun. K hraní na něj se používalo brko. Loutna byla velmi oblíbená zejména u starých Egypťanů, odkud se dostala k Řekům a od těch zase k Římanům, kteří ji postupně rozšířily po celé Evropě.

Oproti tomu úd byl původem arabský nástroj, který vypadal podobně jako loutna a měl bezpražcový krk. Jednalo se o jeden ze zásadních nástrojů starobylé arabské hudby a do Evropy jej přinesli Maurové, a to v roce 711 poté, co napadli jižní Španělsko. 

Velká konkurence

Jak úd tak i loutna si své výsostní postavení užívaly do 16. století, kdy oba dostaly velmi tvrdou konkurenci – nástroj zvaný vihuela. Ten měl šest zdvojených strun a dá se považovat za přímého předchůdce dnešní kytary. Tyto nástroje bývaly bohatě zdobené, a to těmi nejvzácnějšími materiály, jako byly eben, slonovina, přírodní perleť a další vzácné materiály.

Jenže vihuela se poměrně nesnadno ladila, a tak byla brzy nahrazena barokní kytarou se 4 nebo 5 strunami, která už v lecčems připomínala dnešní moderní kytary, jen byla daleko menší.

Praotec kytary

Skutečné místo na výsluní začal pro kytaru budovat až Španěl Antonio de Torres Jurado (1817–1892). Byl to totiž on, kdo na konci 19. století barokní kytaře zvětšil tělo, prodloužil krk a přidal několik dalších vlastností, které z kytaru učinily velmi univerzální nástroj připravený masově se rozšířit.

Jeho verze se později stala předlohou pro většinu výrobců akustických kytar po celém světě. Zlom pak přišel na počátku 20. století, kdy kytara získala velmi příznivou pověst nástroje, který se dá snadno ovládnout a není třeba trénovat celé roky, abyste na něj byli schopni něco zahrát. Díky takovému promu se pak oblíbenost kytary začala značně zvyšovat. Realita je ale často velmi jiná. Sice je pravdou, že se na kytaru asi naučíte hrát snadněji než na housle, ale žádná lehká věc to také není. Ostatně jako každá dovednost vyžaduje píly, čas i trénink.

Průkopníci moderní kytary

Základní podoba kytary tedy byla známá, ale rozhodně to neznamenalo, že by se její vývoj zastavil. Naopak – výrobci přicházeli pořád s novými a novými nápady, jak kytaru vylepšovat. Novinkou tak byly například ocelové či nylonové struny, ale také snaha o zesílení zvuku kytary tak, aby nezanikla mezi dalšími výraznějšími nástroji. Stávala se totiž, že pokud kytara hrála v orchestru společně s trubkou nebo třeba saxofonem, její zvuk nebyl prakticky slyšet.

A tehdy se samozřejmě ke slovu dostala elektřina. V roce 1931 vynalezl George Beauchamp spolu s Adolphem Rickenbackerem vůbec první elektrifikovanou kytaru. Tento nástroj z hliníku dostal příhodný název Frying Pan, tedy pánev na smažení, a o rok později se tento nástroj začal také komerčně prodávat.

Vylepšování a pilování

I “pánev” ale měla své mouchy. Mezi hlavní potíže se řadila zejména nepříjemná zpětná vazba a další nežádoucí jevy. To se snažil vyřešit americký hudebník Les Paul který to zvládl vyřešit poměrně jednoduše – na kus dřevěného hranolu přimontoval mechaniky, snímače a struny a nahoře a dole k němu připevnil horní a dolní polovinu korpusu z klasické kytary. Jelikož šlo v podstatě o kus dřeva, přezdívalo se této kytaře The Log – poleno.

Do vývoje kytary přispěl svou troškou do mlýna také známý výrobce hudebních nástrojů Leo Fender. Jeho elektrické kytary se staly doslova pojmem a dodnes je zná každý milovník tohoto nástroje. Jeho návrhy pro kytary, basy a kytarové zesilovače jsou i dnes skutečně jedinečné a nenahraditelné. Přesto je trochu paradoxní, že i když je považován za jednoho z nejzásadnějších tvůrců moderní kytary, sám se na tento nástroj nikdy hrát nenaučil. Asi mu prostě chyběla potřebná píle, nebo snad i talent.

Sláva stále pokračuje

Díky Beauchampovi, Paulovi, Fenderovi a dalším průkopníkům je dnes kytara skutečnou ikonou moderních hudebních nástrojů. A za svou slávu vděčí také mnoha hudebníkům, včetně Elvise Presleyho, Jimmiho Hendrixe a celé řady dalších hvězd hudebního nebe.

ZDROJ: https://www.britannica.com/art/guitar

ZDROJ obrázku: Autor/ka fotografie: 42 North: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/drevo-osoba-hrani-bez-tvare-1407322/

Napiš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *