Dětská práce – pojem, který si my, Evropané, spojujeme možná tak s četbou Olivera Twista a nejasným pocitem, že kdysi to býval vážný problém. Možná nás pak ale o to víc zaskočí, když zjistíme, že dětská práce rozhodně není minulostí a po světě stále v nelidských podmínkách dřou miliony dětských otroků. Máme dnes sice již řadu organizací a hnutí, které mají za cíl dětskou práci vymýtit a nabídnout rodinám jiné způsoby obživy, než prodávání práce těch nejmenších, bohužel se ale nedaří tento problém jednou pro vždy ukončit.
Dětská práce se využívá v řadě odvětví, ale překvapením pro mnohé možná bude, že třeba i čokoláda, kterou si s potěšením vychutnávají, může být vykoupena tvrdou dětskou prací. Právě kakaové plantáže jsou proslulé tím, že najímají dětské pracanty – a to nejen kvůli jejich schopnostem a výdrži, ale především proto, že jim povětšinou ani neplatí – a z dětí jsou naprosto regulérní otroci.
Chudoba jako příčina
V posledních letech se v tomto kontextu hovoří například o kakaových plantážích na Pobřeží slonoviny. Tyto plantáže jsou v porovnání s jinými velmi malé – obvyklá rozloha je okolo 40 000 m², a jejich roční výdělek činí v průměru 43,5 tisíce korun. Příjmy místních jsou tak nízké, že rodiny mají problém uživit se, natož aby své děti třeba posílaly do škol. Své ratolesti tedy běžně využívají na plantážích a nemalé procento dětských pracantů také přivážejí pašeráci z různých koutů Afriky. Jedna věc je tedy to, že samotné rodiny nutí své potomky k práci, ale snad ještě více alarmující je, že děti jsou svým rodičům násilně unášeny, aby poskytovaly profit často úplně na druhé straně Černého kontinentu.
Dobrovolně nebo násilím?
Děti však do oblasti nezřídka přichází i zcela dobrovolné – prostě proto, aby vypomohly své rodině, anebo alespoň samy přežily. Těm šťastnějším se alespoň občas podaří domů odeslat nějaký výdělek, ostatní jen třou nouzi s bídou, trpí v úporných vedrech, pijí vodu z kaluží a přespávají ve špinavých chatrčích. Děti, kterým je i třeba jen deset let, lákají pašeráci na peníze nebo na dárky. Jenže realita je slibům hodně vzdálena – až dvě třetiny dětí se zde prý setkávají s fyzickým násilím a výhrůžkami. Většina tvrdě pracuje, ale řada z nich nikdy neviděla peníze, které jim pašeráci slíbili.
Sliby, chyby
Už na počátku 21. století se přitom o omezení otrokářského kakaového průmyslu velmi silně diskutovalo. A to nejen v Evropě, ale především i ve Spojených státech, kde řada velkých cukrářských výrobců sídlí a má své výrobny. Byla uzavřena dohoda, podle které se velcí výrobci jako Hershey, Mars, Nestlé a pět dalších gigantů zavázalo, že nebude používat k výrobě svých cukrovinek kakao z plantáží, které budou podporovat dětskou práci. Zdálo se tedy, že se začíná blýskat na lepší časy. O tomto závazku se rozhodlo již v roce 2005, ale následující léta ukázala, že sliby jsou jen slova. Cukrářský průmysl sice začal problém studovat, vyčlenil k jeho analýze celé týmy a rozjel pilotní programy, ale po čase vše směřovalo jen k tomu, aby se firmy ze svého závazku nějak nenápadně vyvlékly. Ukázalo se, že slíbily víc, než dokázaly splnit. Žádný ucelený systém značení výrobků nevznikl, neuplatnil se ani žádný systém ověřování, zda se na pěstování kakaových bobů nepodíleli nezletilí, a celkové vymýcení dětského otrokářství se ukázalo jako příliš velké sousto.
Certifikace nic neřeší
Velký kus práce poté odvedly nezávislé organizace, které ve světě kakaa udělaly alespoň trochu pořádek. Certifikace specializovaných organizací jako je Fairtrade, Utz a Rainforest Alliance zaručují alespoň určitou garanci, ale ani zde není výsledek zcela uspokojivý. Inspekce farem totiž probíhají sporadicky a lze se jim vyhnout nebo včas přijmout určitá opatření. Úřady totiž kontrolu vždy oznamují předem a ročně inspektoři zavítají na méně než desetinu plantáží. Potravinářský průmysl nyní stále deklaruje, že snížení dětského otrokářství je prioritou číslo jedna – ale nezdá se, že by se aktuálně podnikaly nějaké viditelné kroky.
Pobřeží slonoviny schválilo mezi roky 2010 a 2016 zákony, které přesně definují ilegální dětskou práci a vymezují za ni tresty. Jenže k čemu je legislativa, když není prakticky možné ji prosadit, ani účinně trestat přestoupení zákona. Protipašerácká jednotka státu nemá dostatečný rozpočet a dá se také předpokládat, že v zemi mohou fungovat nejrůznější spodní proudy, korupce apod.
Je to i na nás
Zatímco oficiálním úřadům se s problémem nedaří pohnout, velké firmy úspěšně ignorují rady expertů, kteří nabízí poměrně rozumné řešení. Dětská práce by se prý dala výrazně eliminovat už jen tím, že by se farmářům za boby prostě platilo víc. Větší zisky by rodičům umožnily posílat děti do škol, farmy by nesužovala chudoba a situace by nebyla tak zoufalá. Tedy to je alespoň odhad, který má ale samozřejmě řadu slabých míst. Díky programu Fairtrade dostávají farmáři za kakaové boby o 10 % víc, ale to problém rozsáhlé chudoby nijak nevyřeší. A velké firmy jsou vůči tomuto kroku samozřejmě velmi zdrženlivé. Otázkou je, zda i my sami, jako spotřebitelé, nejsme překážkou tomu, aby se dětská práce eliminovala. Dokud pro nás bude u výrobků rozhodující cena, pak nebudou nikdy velké firmy motivované platit farmářům víc.
Když se ale celá věc postaví takto a my najednou vidíme, že nestačí se pohoršovat nad jednáním firem, ale odpovědnost může ležet i na nás, začíná být situace ještě komplikovanější. A to ani do úvahy nezahrnujeme to, zda by zvýšení výkupní ceny kakaa mělo skutečně kýžený efekt, anebo by vyšší příjmy tekly do kapsy pašerákům a na děti by se opět zapomnělo.
Napiš komentář