Dnes je svět natolik globalizovaný, že si jen stěží dokážeme představit, že by nějaká oblast byla zcela nepopsaná a neprozkoumaná, nebo že by se někde nacházel státní útvar, který nemá s okolními zeměmi žádné vztahy a nikdo neví, co se uvnitř děje. Sice existuje řada států, které se k této definici dost blíží (každého například napadne Severní Korea), přesto patří k těm nejbizarnějším státům ještě jiné země. Třeba takové státy, které uznává jen část světa, ty, které vznikly tak nějak omylem, nebo ty, o jejichž právním statusu panuje velká nejistota. Nezřídka pak může jít o jakousi recesi nebo kverulantství několika jedinců, kteří nejsou spokojeni se stávajícími zákony, a mají dost kuráže se jim tímto způsobem postavit. Oficiálně neuznaných zemí každopádně existují desítky – o některých dobře víme, ale jiné nejsou běžnému člověku tak dobře známé.
Co je to vlastně stát?
Dnes chápeme pojem státu především tak, jak je zakotven v takzvané Montevidejské úmluvě. Ta byla přijata ve třicátých letech minulého století a stanovuje čtyři hlavní kritéria státnosti. Mezi ně patří stálé obyvatelstvo, jasně vymezené teritorium, vlastní vláda a schopnost navazovat vztahy s jinými státy. Když se ale podíváme na některé země, které jako státy vnímáme, ne vždy se tato definice zcela uplatní. A naopak některé územní celky sice tuto definici splňovat mohou, ale přesto je jako samostatné státní útvary nevnímáme. Do téhle kategorie můžeme zařadit třeba Severní Kypr nebo Somálijsko, ale třeba i takové Kosovo, Tchaj-wan nebo Palestinu.
Mezi problematické útvary patří také různé autonomní regiony, které se snaží usilovat o nezávislost nebo částečnou samostatnost. V dnešní době se například hodně diskutuje status Tibetu, který se bohužel marně snaží vymanit z područí čínské nadvlády. Jiným regionům se v tomto ohledu daří o poznání lépe – například Grónsko usilující o autonomii na Dánsku má dveře v podstatě otevřené.
A samozřejmě nemůžeme nezmínit i řadu státečků, které skutečně vznikly především z recese a nároky na mezinárodní uznání si snad ani nečiní. Před 5 lety například vznikl Liberland, území, které si pár zdejších nadšenců zabralo v zemi nikoho mezi Srbskem a Chorvatskem. A rozhodně to není žádná výjimka – takových pokusů o samostatné území jsou po celém světě desítky.
Somálijsko (Somaliland)
Jedním z vhodných příkladů je právě Somálijsko. Jde o zemi, která již několik desetiletí usiluje o nezávislost na Somálsku. Pro většinu lidí v Evropě je tento spor prakticky neznámý možná i kvůli podobnosti obou jmen. Většina z nás se tedy domnívá, že jde o jeden a tentýž stát pouze s lehce pozměněným názvem. Nezávislost Somálijska byla vyhlášena 18. května 1991 a nárokované území se povětšinou kryje s bývalou kolonií Britské Somálsko. Od té doby trvá bizarní právní stav. Zatímco samotné Somálijsko se považuje za samostatný stát s vlastním parlamentem i prezidentem, jiná země jeho nezávislou existenci neuznává. V zemi ale zcela normálně probíhají volby, které se oproti Somálsku vyznačují podstatně větší svobodou a transparentností.
Přitom Somálsko je samo o sobě zemí, která nedává západnímu světa příliš spát. Jde o velmi chudou krajinu, která je známým ohniskem pirátství a nebezpečného islámského fundamentalismu. Somálijsko více méně splňuje kritéria stanovená Montevidejskou úmluvou, ale právě kvůli napjaté situaci je řešení sporu zatím v nedohlednu.
Podněstří
I přesto že jde o území v rámci Evropy, dost možná jste o něm nikdy neslyšeli. Bez nadsázky lze tuto zemičku nazvat jakýmsi skanzenem postsovětského totalitního režimu. Krátce po pádu Sovětského svazu se zde totiž vzbouřila ruská menšina a v Moldávii a vyhlásila vlastní „Podněsterskou moldavskou republiku“. Jde o uzoučký pás při hranicích s Ukrajinou. Obyvatelé Podněstří jaksi nezvládli přechod do stavu bez nadvlády Ruska a sami se hrdě hlásí k ruským kořenům a věří, že za dob Sovětského svazu se žilo lépe. Významněji se zemička zapsala do dějin v roce 1992, kdy zde proběhl krátký ozbrojený konflikt mezi podněsterskými separatisty a moldavskou armádou. Od té doby panuje stav takový, že moldavské úřady nemají nad územím kontrolu, ale tato separatistická zemička nemá ani podporu mezinárodního společenství.
Murrawarri
Pokud jste znali příběh Podněstří, pak Murrawarri pravděpodobně už znát nebudete. Území se nachází ve vnitrozemí Austrálie na východě kontinentu, asi 500 km severozápadně od Sydney. Svou rozlohou ale není vůbec malé – zabírá území o velikosti Česka, ale počet obyvatel se odhaduje jen asi na 1500.
Jak k vytvoření této země vlastně došlo? Zástupci zdejších Aboriginců (původních místních obyvatel) si totiž před několika lety položili otázku, proč by měli být pod vládou britské královny. Podle mezinárodního práva může takový nárok vzniknout několika způsoby – například vyhranou válkou, dohodou nebo obsazením území, o které nikdo nejeví zájem. Pro Murrawarri ale nic podobného neplatí – spíše naopak. Nárok královny, resp. Británie je tedy více než sporný.
V roce 2012 zaslali zdejší obyvatelé svou otázku oficiální cestou Alžbětě II. a požádali ji, aby se k situaci vyjádřila. Jenže nikdo z Britů se k odpovědi neměl, a tak Murrawarrové prohlásili své území za nezávislé k březnu roku 2013. Celé vyhlášení proběhlo vlastně natolik klidně, že nebylo mezinárodní společností nijak zvlášť zaznamenáno. Oficiálně samozřejmě země uznaná není, na druhou stranu nelze vůči postupu domorodců z hlediska mezinárodního práva příliš namítat. Nezbývá tedy než čekat, zda se do budoucna objeví nějaké potíže.
Minerva
Tento příběh je spíše úsměvný než cokoliv jiného, ale rozhodně stojí za pozornost. V roce 1971 se na jednom z opuštěných atolů v tonžském království v Oceánii usadila skupinka hippies. Svépomocí si zde vystavěli umělý ostrov, na němž vyhlásili nezávislou republiku nesoucí jméno Minerva. Nová země také nelenila a chopila se administrativních záležitostí – oficiálně vydala 42 potvrzení o občanství a vyhlásila vlastní měnu, minervský dolar.
Jenže logicky se tato celá situece ani trochu nezamlouvala tonžskému králi. Ten si hned o pár týdnů později nechal na mezinárodní konferenci potvrdit, že na Tonze žádný jiný stát vzniknout jen tak nemůže, a v červnu 1972 přistoupil k akci. K nelegálně vzniklé zemičce se vydalo královské plavidlo, které mělo spor vyřešit. Když však loď dorazila ke břehům, většina „květinových dětí“ už byla pryč. Vojenské jednotce tak nic nebránilo v tom, aby přebrodila mělké moře u pobřeží, napochodovala ke stožáru, svěsila minervskou vlajku a nahradila ji červenobílým praporem Tongy. Převzetí moci bylo tedy příkladně pokojné a dodnes je to spíše úsměvný příběh.
Napiš komentář