Historie Zakázaného města v Pekingu hovoří o zradě, smrti a touze po moci

Když se řekne Zakázané město, jistě už jen ten název ve vás vyvolá chvění nebo dojem, že musí jít jistě o něco mimořádně zajímavého. Když je totiž něco „zakázané“ automaticky to v nás evokuje dojem něčeho tajemného, nedosažitelného a ohromujícího. Jenže je takové i skutečné Zakázané město, jeden z nejznámějších monumentů Číny?

Zakázané město, které leží v centru Pekingu, se skutečně pyšní řadou „nej“. Jde prý o nejrozlehlejší palác, jeden ze středověkých divů světa či snad největší dřevěnou stavbu na Zemi. A to ani nehovoříme o řadě legend a příběhů, které jsou s tímto místem spojeny. Právě i ty sem každoročně lákají stovky tisíc turistů, kteří obdivují monumentální architekturu a se zatajeným dechem hltají tajemné příběhy.

Přitom až do počátku 20. století bylo toto místo zcela zapovězeno obyčejným lidem. Zakázané město bylo mimořádně přísně střežené sídlo císařů a chlouba celé Číny. Jenže až pozdější pátrání odhalilo, že hlavní architekt celého komplexu ve skutečnosti nebyl vůbec Číňan, ale pocházel z Vietnamu, a aura nedotknutelnosti se kolem Zakázaného města začala pomalu rozplývat.

Trauma, které se přetavilo ve ctižádost

Příběh Zakázaného města nicméně sahá daleko do historie. Roku 1369 byl do opuštěných hor v okolí města Nankingu vyhnán teprve devítiletý chlapec a zcela bez prostředků zde zůstal napospas osudu. Nepřízní se však nenechal zaskočit, naučil se lovit i rozdělávat oheň a v divočině se mu podařilo přežít. Tento chlapec, nesoucí jméno Ču Ti, byl přitom čtvrtý syn císaře Chung-wua, zakladatele dynastie Ming. A do divočiny byl vyhnán svým vlastním otcem, jelikož ten věřil, že právě tato zkušenost z něj učiní skutečného muže.

Když poté císař rozdělil své panství mezi své syny, připadla Ču Timu oblast na severovýchodě Číny, kde vznikalo sídlo, které dnes známe jako Peking. V té době to však byla chudá provinční oblast, která měla ke své dnešní věhlasnosti pěkně daleko.

Kníže Ču Ti, který byl zocelený svým nelehkým dětstvím, se ukázal jako schopný vojevůdce a vytlačil ze severovýchodního pohraničí mongolská vojska. Dosáhl tak uznání, slávy i moci, ale to mu nestačilo. Jeho ambice byly ještě daleko větší a pomýšlel na metu nejvyšší – samotný císařský trůn. Jenže kníže Ču Ti, coby čtvrtý syn, vůbec nárok na trůn neměl a císařská stolice navíc již dávno svého právoplatného vládce měla – císařem byl Ťien-wen, syn Ču Tiho bratra a vnuk prvního císaře.

Útok proti císaři

Jak ale správně tušíte, Ču Tiho nemohla tato „drobná“ překážka zastavit. Shromáždil ohromné vojsko a v roce 1402 s ním stanul před branami Nankingu. Podařilo se mu podplatit stráže, kteří mu brány města dobrovolně otevřeli, a dopustili tak hrozné rabování, plenění a nakonec i pád celého císařského paláce. Svržený Ťien-wen unikl a po zbytek života se skrýval, ale představa, že se jednou přijde pomstít pak Ču Tiho pronásledovala až do konce života.

Ču Ti se téhož roku nechal korunovat jako císař Jung-le, ale někteří úředníci mu odmítli poslušnost, což však neměli dělat. Bez milosti je i celé jejich rodiny nechal popravit a dal tak výstrahu každému, kdo by si dovolil mu jakkoliv vzdorovat. Takových politických čistek údajně provedl desítky a zabil v nich tisíce lidí. Jung-le ale odmítl zůstal ve starém císařském sídle a přesídlil do své první provincie, do města Pej-pchingu, který přejmenoval na Pejting neboli „severní hlavní město“. Zde nechal vystavět honosný palác, který měl demonstrovat jeho bohatství, sílu a neohroženost – a stojí tam dodnes.

Palác, kterým se zapíše do dějin

Své představy o paláci vložil překvapivě do rukou vietnamského eunucha. A ukázalo se, že dobře udělal. Žuan An neponechal při výstavbě Zakázaného města nic náhodě a pro stavbu si také vyžádal vždy jen to nejlepší, co asijská velmoc nabízela. Na stavbě dennodenně dřelo bezmála milion dělníků z řad běžných občanů, ale také vojáci či vězni, nejlepší architekti, stavitelé i řemeslníci. Cíl byl jasný – nemělo jít o obyčejný palác, ale o celý komplex, který by odrážel symboliku nebeského pořádku, sídlo samotného „syna nebes“.

Celý palácový komplex není jen dokonalým architektonickým dílem, ale je bohatě zdobený a dekorovaný. K nejčastějším symbolům komplexu patří císařský drak. Ten zdobí a chrání řadu paláců, budov i schodišť. Mezi další posvátné tvory pak patří celá řada mytických zvířat: fénix, lev, kůň, mořský koník, drak podobající se lvu, drak podobající se rybě, drak podobající se býku a létající opice. Palác je také mimořádně barevný – převažuje jasně žlutá, která je považována za symbol čínského císařství. Červená barva, která je zase spojovaná se štěstím, bohatstvím a mocí, zkrášluje okenní rámy i vnější sloupy. Zelená, která symbolizovala růst, se vyskytuje například na některých střešních taškách a dekoracích.

Zakázané město bylo dokončeno roku 1420 a vrchní architekt Žuan An si konečně mohl oddechnout. Symbol Pekingu ale pohřbil tisíce dělníků, kteří zde za tvrdou práci zaplatili životem, a také prakticky všechny úspory císařské pokladnice. Ču Ti se ale navždy zapsal do dějin, přesně jak si přál.

Monumentální palác utrpěl nejvíc škod v 17. století, kdy jej vypálili Mandžuové a čtyři pětiny komplexu lehly popelem. Během následujícíh let se jej však podařilo zdařile obnovit a od roku 1987 památka figuruje na seznamu UNESCO. Celý komplex zahrnuje 980 paláců, kde se údajně nachází přesně 9 999 místností. Jde ale spíše o jakousi legendu, jelikož odborníci evidují pouhých 8 886 místností. S touto tradicí nejspíš souvisí obliba čísla devět, které Číňané od pradávna považovali za posvátné číslo. Proto i jiné části paláce většinou mívají počty dle čísla devět a jeho násobků.

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *