Jak si blboun nejapný vysloužil svou přezdívku? Vyhynulý pták stále vrtá odborníkům hlavou

Čeština je bohatá na různorodé přírodopisné názvy, které často vyvolávají úsměv na rtech nebo minimálně zdvižené obočí. Mezi nejpopulárnější zvířata se tak zařadil také dnes již dávno vyhynulý pták dronte mauricijský, kterému se v češtině přezdívá blboun nejapný nebo jen dodo. Zakládá se tato přezdívka na nějakém reálném podkladě, nebo chudák pták jen dostal jméno, které mu vyneslo nejen popularitu, ale i špatnou pověst?

Blboun nejapný byl asi metr vysoký nelétavý pták žijící původně na ostrově Mauricius. Živil se ovocem a hnízdil na zemi. Jeho mozek, byl skutečně malinký, asi jen jako lískový ořech, ale to nebylo na takové zvíře nic neobvyklého. I jeho mozeček mu postačoval k tomu, aby přežil celá staletí – a vyhuben byl až necitlivým lidským zásahem. Nelze tedy o něm říci, že by byl skutečně blbý, resp. není pro to žádný dobrý důvod.

Důvěřivý a přátelský žrout

Dnes už není v žádném muzeu na světě žádné kompletní torzo tohoto vyhynulého ptáka. Rozkládající se zbytky posledního uchovávaného dronteho byly v Oxfordu roku 1755 spáleny. Nicméně z uměleckých děl můžeme tušit, že dronte měl modrošedé peří, 23 cm dlouhý černý zahnutý zobák s červenou tečkou, velmi malá křídla, silné žluté nohy a chomáč kadeřavých per na ocase. Byl to poměrně velký pták, který v dospělosti mohl vážit až 23 kilo. Právě kvůli své tělesné konstrukci a neschopnosti letu byl ale poměrně snadnou kořistí. Proto věda předpokládá, že přežít takovou dobu a nebýt zklikvidován evolucí drontemu umožnilo jen to, že žil na dokonale izolovaném ostrově, kde se nevyskytovali jeho přirození nepřátelé.

Na tradičních vyobrazeních se blboun zobrazuje většinou jako velmi tlustý, ale vědci se domnívají, že toto nebyla jeho reálná podoba. Podle všeho tak vypadali až překrmení jedinci žijící v zajetí, kteří mohli sloužit jako dobrý zdroj masa na dlouhou cestu po moři nebo jako žádaný exemplář v Evropě. Protože na Mauriciu se střídají období sucha a vlhka, dronte se patrně na konci období vlhka vždy vykrmoval zralým ovocem, aby přežil následné období sucha. Podle dobových záznamů měl velmi „žravou povahu“, a proto v zajetí snadno nabíral na váze.

Oblíbená pochoutka nebo ne?

Jeho nelichotivá přezdívka vznikla snad z toho, že se údajně dronte vůbec nebál lidí a byl tedy pro ně velmi snadnou kořistí. I po zemi se podle všeho pohyboval dost neohrabaně a nebylo tedy vůbec složité takové zvíře chytit. První spatřili dronteho Portugalci, kteří na ostrově přistáli v roce 1505. Název dodo pak má prý pocházet ze staroportugalského slova “doudo”, které znamená „chytrý“. Tak jaktože o něm dnes hovoříme tak nelichotivě?

Jiné dobové záznamy zase rozporují variantu, že by byl blboun oblíbenou kořistí námořníků. Podle všeho bylo jeho maso tuhé a sám dodo prý nebyl zrovna čistotné zvíře. Pozdější dokonce holandští osadníci nazývali tohoto ptáka pro jeho nepříjemnou chuť a strukturu masa Walgvogel — tedy „odporný pták“.

Za vyhynutí mohou lidé

Jak tedy došlo k jeho vyhynutí? Když jej nevyhubili lidé, kdo to byl? Posledním hřebíčkem do rakve bylo pro tohoto nelétavce to, že lidé na ostrov přivezli zvířata, která zde původně nežila. K nim patřila také prasata, krysy nebo opice, která vybírala dronteho hnízda. Na jeho vyhynutí se podepsalo i mýcení lesů, kde dronte žil.

Obecně se věří, že dronte vymřel roku 1662, kdy ztroskotaný námořník Volkert Evertsz prý spatřil jeho poslední žijící exemplář. Jiné zdroje zase jeho vyhynutí kladou do doby o pár let později, přesněji do roku 1681. Jelikož před Evertszem byl dronte spatřen naposledy roku 1638, předpokládá se, že dronte byl již v šedesátých letech 17. století velmi vzácný a jeho dny byly napevno sečteny už tehdy.

V mnoha muzeích po celém světě je dnes možné vidět jeho kostru. Dokonce si můžete v jednom muzeu v Jižní Africe prohlédnout jeho vejce. Z těchto zbytků se analyzovala dronteho DNA a potvrdilo se, že byl blízkým příbuzným holubů z Afriky a obzvláště jižní Asie.

Vliv na ekosystém

Vyhynutí byť i jen jednoho druhu je pro ekosystém vždy katastrofou. A platilo to i v případě blbouna na ostrově Mauricius. V průběhu 19. století zaznamenali přírodovědci, že na ostrově Mauricius začíná ubývat kdysi dominantní dřevina – vzácný strom. Dlouho se tento problém neřešil, až na počátku 20. století začaly různé přírodovědecké instituce a spolky bít na poplach a založily projekt na záchranu tohoto ohroženého druhu. Bohužel však nepřinesly valný úspěch. Tento strom se totiž odmítal rozmnožovat a v 70. letech 20. století již údajně existovalo pouze 13 exemplářů, které byly všechny staré přes 300 let.

Tehdy si americký ekolog Stanley Temple povšiml faktu, že vlastně na celém ostrově není známý výskyt stromu mladšího než poslední existující výskyt dronteho. To jej zaujalo natolik, že vyslovil odvážnou hypotézu o symbióze těchto dvou druhů.

Podle jeho zjištění měla totiž semena tohoto stromu příliš tvrdý obal, aby sama vzklíčila, a bylo nutné, aby předtím prošla trávícím traktem živočicha – v tomto případě právě blbouna nejapného. Po sériích několika pokusů pak přišel s řešením – namísto dronteho může stejně dobře posloužit i krocan. Poté se již mohl plně rozběhnout projekt na záchranu ohroženého druhu a v současné době se těmto stromům začíná na Mauriciu opět dařit.

Dnes je však již tato teorie zpochybňována. Podle nových poznatků se zdá, že tento vzácný strom může vyklíčit i bez pomoci drontího či krocaního žaludku. Důvodem jeho problémů prý daleko více byli škůdci a noví konkurenti, se kterými se tento druh neuměl v minulosti dobře vypořádat. Přesto se tato teorie dodnes traduje a je možné, že je na ní aspoň něco pravdy.

Napiš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *