Zlato je, bylo a bude obrovským magnetem. Třpytivý kov lákal lidstvo už od pradávna a jeho hodnota byla vždy velmi vysoká. Dokonce tak vysoká, že byli lidé ochotni kvůli němu vraždit, podvádět a rabovat. Touha po zlatém pokladu ale ne vždy vedla k vytouženému výsledku.
K symbolům Incké říše, zahrnující od roku 1438 značnou část západních oblastí Jižní Ameriky, patřil lesklý zlatý kov, který prý na Zemi seslal sám sluneční bůh Inti. Tamní obyvatelé tento kov uměli těžit a především zpracovávat do krásných výrobků, které měly nesmírnou uměleckou hodnotu. Když pak tuto nádheru poprvé uviděli španělští dobyvatelé, doslova jim to vzalo dech. A to nejen krása samotného umění, ale také představa toho, kolik by za takové bohatství ve své rodné zemi mohli dostat.
Pod vedením Francisca Pizarra a s vydatnou pomocí indiánských kmenů nepřátelských vůči Inkům v roce 1533 mocné impérium vyvrátili Španělé z kořenů. Podařilo se jim zajmout inckého vůdce Atahualpu a za jeho propuštění požadovali místnost až ke stropu naplněnou zlatem. Snad ani nečekali, že by panovník souhlasil, pro Inky však nemělo zlato takovou cenu. Bohužel ani tak si svobody příliš dlouho neužil, Španělé neměli důvod hrát fér, obvinili jej z modlářství a nakonec popravili.
Touha po mamonu
Zlatý poklad Inků by měl dnes nedozírnou cenu, nejen díky samotnému kovu, ale především proto, že zahrnoval jedinečná umělecká díla. To však chamtivé evropské dobyvatele příliš nezajímalo a většinu nádherného umění zničili. Sošky, šperky a další umělecké předměty nechali roztavit, přičemž menší část poslali králi a většinu si rozdělili sami mezi sebou. Proč se taky dělit, když už jen část zaslaná králi rozhodně nebyla malá. Jednalo se přibližně o šest tun 22karátového zlata v hodnotě dnešních asi 5,2 miliardy korun – na tehdejší dobu skutečně poklad, o kterém se nikomu z nich ani nesnilo.
V Jižní Americe se dobyvatelé záhy zmocnili zlatých a stříbrných dolů a nechávali je nemilosrdně vytěžovat indiánskými otroky. Poté každoročně mířily do Evropy stovky lodí s nákladem tak ohromné ceny, že si Španělé mohli oprávněně myslet, že jako silné impérium budou doslova nepřemožitelní. Britským bukanýrům v čele se sirem Francisem Drakem se dařilo tyto lodní karavany přepadat, 90 % zlata ale přesto dorazilo do španělských přístavů a odtud putovalo dále do královské pokladnice.
Zlatá horečka
Zpočátku se zdálo, že se Španělsko zcela dostalo z problémů – splatilo své mezinárodní dluhy a mohlo si konečně dovolit investovat do nenasytných žoldnéřských armád, které vedly v Evropě „svaté války“ proti protestantům, hlavním nepřátelům „nejkatoličtějších Veličenstev“. Další investice putovala do vybudování vyzbrojeného loďstva, jež mělo zemi zajistit převahu nad anglickým soupeřem. Rozvíjela se rovněž společnost – země ve velkém dovážela koření a luxusní zboží ze vzdálených krajů, takže nesmírně vzrostla nádhera dvora, ale i širších měšťanských vrstev, jež si mohly poprvé dovolit cizokrajné vybavení a lahůdky. Španělsku se prostě dařilo po všech ohledech, ale s jídlem rostla chuť a nenasytnost, která se měla časem ukázat jako kámen úrazu.
Radost z náhlého bohatství ovšem netrvala dlouho, a jak španělští panovníci brzy zjistili, šlo zároveň o požehnání i prokletí. Rychlý přísun zlata a peněz totiž znamenal něco, co by dnes každý ekonom správně předvídal – rychlou inflaci. Tehdy to byla věc zcela neznámá – cena zboží měla tradiční cenu a ta se z generace na generaci téměř neměnila. Náhle se však objevili dobře placení vojáci a úředníci, kteří si ovšem vydělané peníze neměli jak užít. Zboží bylo dostupné velmi omezeně a dovoz nestíhal pokrývat stále raketově rostoucí poptávku. Obchodníci tak záhy chytře zjistili, že mohou beztrestně zdražovat, protože své výrobky a potraviny prodají i tak. Náhle ceny rostly každý rok v průměru asi o 3 %, což ze Španělska brzy udělalo velmi drahou zemi pro život. A to především pro ty, kteří z přílivu zlata neměli jak těžit.
Lenost se nevyplácí
Země tak v krátkodobém horizontu nesmírně vyrostla a posílila, ale dlouhodobě si pod sebou španělští kolonizátoři podřezali větev. Stát i občané si zvykli veškeré chybějící zboží objednat z jiných krajů, ačkoliv by mnohdy bylo levnější jej vyrobit přímo na místě – jenže to by vyžadovalo podnikavost a úsilí, jež se koupit nedaly. A toho využily okolní státy, které se Španělskem udržovaly čilé ekonomické vztahy. Britové i Holanďané spustili koncem 16. století ekonomický přelom spočívající v rozvoji manufaktur a vylepšených zemědělských technik, včetně pěstování výnosných plodin z Nového světa, jako jsou brambory. Líné Španělsko ale nástup nových technologií a postupů zcela zaspalo opojeno svým zlatem a bohatstvím. Efektivita práce v okolních státech prudce rostla a uvolněné ruce se mohly vrhnout na další podnikání.
Jakoby Španělsko dohnala kletba Inků a štěstěna se od nich nakonec odvrátila. V boji s Angličany a Holanďany země stále víc vojensky ztrácela na kontinentu i v koloniích Nového světa. Zdroje začaly postupně vysychat a země začala tratit na nerozvinutém průmyslu. V polovině 17. století už země za svými konkurenty výrazně zaostávala. Během napoleonských válek se naopak sama stala obětí francouzské rozpínavosti a zažila nesčetné hrůzy. Zlato vyrvané indiánům jí tak rozhodně štěstí nepřineslo a zemi po čase položilo na kolena. Ať už bylo neprávem získané zlato prokleté nebo ne, země na svou nenasytnost doplatila velmi tvrdě.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
“Stát i občané si zvykli veškeré chybějící zboží objednat z jiných krajů …”. Z jaké doby že je tenhle článek ? Není to náhodou ze současnosti ?
Dnes, přesně jako tehdy funguje výměna zboží a služeb, zemědělství už dávno není rozhodující. Kdyby Španělsko okolním zemím konkurovalo průmyslem ( např. výrobou nábytku, zpracováním kovů a dřeva, stavbou železnic), mohli být někde jinde a mohli produkty jednoduše dovážet výměnovou za nějakou službu, či jiný produkt, ale oni usnuli na vavřínech a vše prostě nakoupili, nic rozvíjet nepotřebovali a to je brzy dohnalo. U nás je problém podobný, ale má trošku jiný zárodek. To, že si dokážeme vyprodukovat jen přibližně 15% vlastního jídla není podstatné. Norsko, Finsko, Švýcarsko jsou velmi vyspělé země a zemědělské produkty také většinu dováží z Německa, Francie, Ruska aj. zemích, které mají plochy pro pěstování a za oplátku jim nabídnou produkty, které Němci poptavají, na které mají know-how a Němci si je nemohou vyrobit sami. Daleko důležitější jsou tedy inovace, ve kterých Španělé opojeni zlatem a bohatstvím zaspali. Když svému sousedovi nedokážete nabídnout službu, za kterou by Vám chtěl zaplatit a nedokážete mu konkurovat inovativním produktem, jednoduše ho musíte požádat aby do Vašich zaostalých továren zainvestoval a nabídnout mu podíl, nakonec i celé vlastnictví. A přesně k tomu došlo po roce 1989 u nás. My jsme ještě měly to štěstí, že do nás někdo investovat chtěl. Firmy, které měly počátek už za Rakouska-Uherska byly zabaveny jejich majitelům, jejich technologie byly nesmyslně využity, sdíleny se zaostalými východními zeměmi a tak se ze země, která měla po 2. světové válce jen o málo nižší životní úroveň než Rakousko stala země, která dnes může védodit maximálně Polsku, či Slovensku a chlubit se, že z toho marastu vyšla nejlépe. Někteří jedinci se chlubí, kolik jsme toho kdysi vyráběli, jenže není podstatné kolik toho vyrábíte, ale jestli je po tom poptávka, zboží které jsme vyráběli buď leželo na skladech, nebo jsme ho dávali za pár drobných zpřáteleným zemím, avšak náš užitek ze vzájemného obchodu s nimi byl minimální. Když socialismus skončil, zjistili jsme, že o to co vyrábíme není na přirozenem trhu zájem, že soused už to má a má to lepší, má lepší auta, počítače, motorky, lodě, elektroniku… 40 let bezkonkurenčního prostředí, zaostávání, neinovování, potlačování svobodného podnikání a trestání inteligence, upřednostňování poslušných hlupáků zákonitě vedlo k zaostávání kdysi vyspělé země, která na dohnaní západu potřebuje minimálně 2× tak dlouhou dobu, jakou mezi lety 1948-1989 promarnila. A víte co je nejhorší? Dnes to začíná znovu.
Já bych řekl, že problém bylo taky podnebí. Mimo úrodných rovin v blízkosti velkých řek a mimo hor bylo všude příliš sucho, které se za tehdejších podmínek nedalo při pěstování tehdejších plodin obejít. Zavlažovat se tehdy mohlo pouze ručně nějakými velkými hrnci či dřevěnými džbery, což bylo na větších plochách nemožné. Mohli pouze vypěstovat nějaké plodiny pro sebe. Pokud potřebovali na těchto plochách produkovat víc potravin na prodej, mohli to dělat pouze pastevectvím, což je málo výnosný způsob produkce na jednotku plochy. Navíc při tehdejší úrovni znalostí pastevectvím zničili místní trvalé porosty odolávající suchu a tím přispěli ještě k dalšímu vyschnutí španělské krajiny.
Přirozeně určitou roli sehrála i ta jižní lenost, ale podle mne určitě výrazně přispělo m i místní klima.