Incké zlato nepřineslo španělským dobyvatelům štěstí. Zemi položila inflace

Zlato je, bylo a bude obrovským magnetem. Třpytivý kov lákal lidstvo už od pradávna a jeho hodnota byla vždy velmi vysoká. Dokonce tak vysoká, že byli lidé ochotni kvůli němu vraždit, podvádět a rabovat. Touha po zlatém pokladu ale ne vždy vedla k vytouženému výsledku.

K symbolům Incké říše, zahrnující od roku 1438 značnou část západních oblastí Jižní Ameriky, patřil lesklý zlatý kov, který prý na Zemi seslal sám sluneční bůh Inti. Tamní obyvatelé tento kov uměli těžit a především zpracovávat do krásných výrobků, které měly nesmírnou uměleckou hodnotu. Když pak tuto nádheru poprvé uviděli španělští dobyvatelé, doslova jim to vzalo dech. A to nejen krása samotného umění, ale také představa toho, kolik by za takové bohatství ve své rodné zemi mohli dostat.

Pod vedením Francisca Pizarra a s vydatnou pomocí indiánských kmenů nepřátelských vůči Inkům v roce 1533 mocné impérium vyvrátili Španělé z kořenů. Podařilo se jim zajmout inckého vůdce Atahualpu a za jeho propuštění požadovali místnost až ke stropu naplněnou zlatem. Snad ani nečekali, že by panovník souhlasil, pro Inky však nemělo zlato takovou cenu. Bohužel ani tak si svobody příliš dlouho neužil, Španělé neměli důvod hrát fér, obvinili jej z modlářství a nakonec popravili.

Touha po mamonu

Zlatý poklad Inků by měl dnes nedozírnou cenu, nejen díky samotnému kovu, ale především proto, že zahrnoval jedinečná umělecká díla. To však chamtivé evropské dobyvatele příliš nezajímalo a většinu nádherného umění zničili. Sošky, šperky a další umělecké předměty nechali roztavit, přičemž menší část poslali králi a většinu si rozdělili sami mezi sebou. Proč se taky dělit, když už jen část zaslaná králi rozhodně nebyla malá. Jednalo se přibližně o šest tun 22karátového zlata v hodnotě dnešních asi 5,2 miliardy korun – na tehdejší dobu skutečně poklad, o kterém se nikomu z nich ani nesnilo.

V Jižní Americe se dobyvatelé záhy zmocnili zlatých a stříbrných dolů a nechávali je nemilosrdně vytěžovat indiánskými otroky. Poté každoročně mířily do Evropy stovky lodí s nákladem tak ohromné ceny, že si Španělé mohli oprávněně myslet, že jako silné impérium budou doslova nepřemožitelní. Britským bukanýrům v čele se sirem Francisem Drakem se dařilo tyto lodní karavany přepadat, 90 % zlata ale přesto dorazilo do španělských přístavů a odtud putovalo dále do královské pokladnice.

Zlatá horečka

Zpočátku se zdálo, že se Španělsko zcela dostalo z problémů – splatilo své mezinárodní dluhy a mohlo si konečně dovolit investovat do nenasytných žoldnéřských armád, které vedly v Evropě „svaté války“ proti protestantům, hlavním nepřátelům „nejkatoličtějších Veličenstev“. Další investice putovala do vybudování vyzbrojeného loďstva, jež mělo zemi zajistit převahu nad anglickým soupeřem. Rozvíjela se rovněž společnost – země ve velkém dovážela koření a luxusní zboží ze vzdálených krajů, takže nesmírně vzrostla nádhera dvora, ale i širších měšťanských vrstev, jež si mohly poprvé dovolit cizokrajné vybavení a lahůdky. Španělsku se prostě dařilo po všech ohledech, ale s jídlem rostla chuť a nenasytnost, která se měla časem ukázat jako kámen úrazu.

Radost z náhlého bohatství ovšem netrvala dlouho, a jak španělští panovníci brzy zjistili, šlo zároveň o požehnání i prokletí. Rychlý přísun zlata a peněz totiž znamenal něco, co by dnes každý ekonom správně předvídal – rychlou inflaci. Tehdy to byla věc zcela neznámá – cena zboží měla tradiční cenu a ta se z generace na generaci téměř neměnila. Náhle se však objevili dobře placení vojáci a úředníci, kteří si ovšem vydělané peníze neměli jak užít. Zboží bylo dostupné velmi omezeně a dovoz nestíhal pokrývat stále raketově rostoucí poptávku. Obchodníci tak záhy chytře zjistili, že mohou beztrestně zdražovat, protože své výrobky a potraviny prodají i tak. Náhle ceny rostly každý rok v průměru asi o 3 %, což ze Španělska brzy udělalo velmi drahou zemi pro život. A to především pro ty, kteří z přílivu zlata neměli jak těžit.

Lenost se nevyplácí

Země tak v krátkodobém horizontu nesmírně vyrostla a posílila, ale dlouhodobě si pod sebou španělští kolonizátoři podřezali větev. Stát i občané si zvykli veškeré chybějící zboží objednat z jiných krajů, ačkoliv by mnohdy bylo levnější jej vyrobit přímo na místě – jenže to by vyžadovalo podnikavost a úsilí, jež se koupit nedaly. A toho využily okolní státy, které se Španělskem udržovaly čilé ekonomické vztahy. Britové i Holanďané spustili koncem 16. století ekonomický přelom spočívající v rozvoji manufaktur a vylepšených zemědělských technik, včetně pěstování výnosných plodin z Nového světa, jako jsou brambory. Líné Španělsko ale nástup nových technologií a postupů zcela zaspalo opojeno svým zlatem a bohatstvím. Efektivita práce v okolních státech prudce rostla a uvolněné ruce se mohly vrhnout na další podnikání.

Jakoby Španělsko dohnala kletba Inků a štěstěna se od nich nakonec odvrátila. V boji s Angličany a Holanďany země stále víc vojensky ztrácela na kontinentu i v koloniích Nového světa. Zdroje začaly postupně vysychat a země začala tratit na nerozvinutém průmyslu. V polovině 17. století už země za svými konkurenty výrazně zaostávala. Během napoleonských válek se naopak sama stala obětí francouzské rozpínavosti a zažila nesčetné hrůzy. Zlato vyrvané indiánům jí tak rozhodně štěstí nepřineslo a zemi po čase položilo na kolena. Ať už bylo neprávem získané zlato prokleté nebo ne, země na svou nenasytnost doplatila velmi tvrdě.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3 komentáře