Byli nejznámější čeští králové skutečně Češi? Určit jejich národnost je obtížnější, než bychom čekali

Znáte dobře českou historii? I pokud vás nikdy tento obor příliš „nebral“, jistě si ihned vybavíte jména alespoň některých českých králů. Byly ale tyto osobnosti skutečně české národnosti? A jakou řečí vlastně mluvily? Odpověď není tak jednoznačná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ptát se na národnost českých králů, kteří vládli ve středověku a na počátku novověku, je poněkud ošemetné – už proto, že taková otázka do zmíněných časů jaksi nepatří. V té době v podstatě národ ve smyslu, jakým jej chápeme dnes, neexistoval a nikdo nic takového neřešil.

Jak určit národnost?

A podobně to rozhodně nebylo jen u nás, ale prakticky v celé Evropě. Třeba takovým typickým příkladem anglického krále může být velmi dobře známý Richard Lví Srdce. Tento panovník byl ale daleko více Francouz než Angličan. Vyrůstal ve Francii, mluvil francouzsky, obklopoval se francouzskou kulturou a anglicky vůbec neuměl. Dokonce přestože Anglii vládl dlouhých deset let, na ostrovech reálně strávil jen asi šest měsíců. Anglii využíval spíše jako zdroj pro financování svých nákladných tažení. A Richard není vůbec žádná výjimka.

Roku 1714 nastoupil na tentýž trůn – po spojení se Skotskem zvaný ovšem „britský“ – Němec každým coulem, král Jiří I. Hannoverský. V podstatě ani neměl žádné zvláštní předpoklady pro vládnutí, jen byl nejbližším protestanským příbuzným zesnulé královny Anny. Anglicky však neuměl ani slovo a o blahobyt země, která mu byla svěřena, se příliš nestaral.

Hrobka Richarda Lví Srdce

Přemyslovci položili základ češství

A jak to tedy bylo u nás? Jak definovat to, zda byl náš král skutečně králem českým? Jistě nelze příslušnost k „národu“ určovat jen podle rodného jazyka. Důležitý je i původ, dvorská kultura, ve které byl vychováván, nebo třeba sounáležitost s místním lidem. Úhel pohledu na vládu v českém království se totiž mohl významně lišit. A koneckonců, dnes je národnost čistě otázkou vlastního pocitu a svědomí.

Pokud začneme pěkně od začátku, tak lze bezpochyby říci, že původ Přemyslovců byl ryze český. Jenže od dob knížete Břetislava I. bývaly mnohdy českými kněžnami a poté královnami příslušnice německých rodů. Později je střídaly i urozené dámy z Polska nebo Uher. Domácí rod Přemyslovců vládl zemi bezmála půl tisíciletí. Všichni králové – Vratislavem I. počínaje a Václavem III. konče – ovládali češtinu. I když se tímto jazykem mluvilo i u dvora, nebyl to jediný užívaný jazyk. Běžně používaná byla i němčina, kterou hovořila většina královen. Pro tehdejší výběr manželek totiž národnost nehrála roli – důležitá byla politika a mezinárodní vztahy. Němčina byla zapotřebí rovněž v komunikaci se západními sousedy, neboť česká a říšská politika byly provázány. Kromě dvou zmíněných jazyků hrála jistou úlohu i latina jakožto jazyk používaný v kronikách, při úředním styku nebo při náboženských obřadech.

Otec vlasti jako Čech?

Velkou kapitolou českých dějin pak jistě představuje vláda Lucemburků. Z tohoto rodu ostatně pochází i náš nejslavnější král Karel IV. Tento rod se na náš trůn dostal díky Janu Lucemburskému. Ten byl synem římského krále Jindřicha VII., kterého přední čeští šlechtici oslovili s nabídkou trůnu pro urozeného syna. Delegace následně dohodla sňatek mladičkého aristokrata s Eliškou Přemyslovnou a společná korunovace se odehrála 7. února 1311. Jan Lucemburský nebyl Čechem, a nikdy se jím ani nestal. Pocházel z rodu lucemburských hrabat, vychovali jej u dvora francouzského krále Filipa IV. Sličného, jeho rodným jazykem byla francouzština. I když tedy Lucemburkové bývají spojovány s rozkvětem českého národa, měli s naším národem pramálo společného.

A právě Otec vlasti, jak je Karel IV. někdy nazýván, také nebyl zrovna prototypem Čecha. Karel IV. byl synem Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny a do sedmi let vyrůstal v Čechách: ovšem nikoliv u dvora, nýbrž v internaci na Lokti a Křivoklátu. Poté se na rozkaz otce přesunul na dvůr ve Francii. Naučil se tam francouzsky, latinsky, německy a italsky, zatímco češtinu zapomněl a po návratu do Čech si ji musel znovu osvojit. Přesto mu ale nelze upírat, že na rozdíl od svého otce pociťoval Karel k Čechám silný vztah. Velmi si vážil své matky Elišky a po návratu do Čech vedly jeho první kroky do kláštera na Zbraslavi, kde stála přemyslovská hrobka a kde byl i její hrob. A jeho vztah k srdci Evropy přetrval i poté, co získal mnohem cennější tituly, které z něj učinily jednoho z nejmocnější panovníků Evropy. Z českého království učinil Karel jádro rodových držav Lucemburků a základní kámen Římské říše. Ustanovením jeho Zlaté buly se stal český panovník prvním mezi kurfiřty (voliteli římského krále) a české království dosáhlo privilegované pozice.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3 komentáře