V řadě sci-fi děl můžeme nalézt motiv, podle kterého by bylo možné zamrazit lidské tělo a po nějakém čase jej opět přivést k životu, třeba i o několik století později. V reálném životě znamená zamrznutí takřka jistou smrt, která nastává poměrně rychle. Přesto se však najdou výjimečné případy, kdy někdo dokázal přežít naprosto šílené podmínky. Jednou z těchto hrdinek je i Norka Anna Bågenholmová.
Stačí chvilka nepozornosti
Její příběh započal v roce 1999, kdy se trojice mladých lékařů rozhodla zalyžovat si v horách Skandinávského pohoří. Všichni byli dobří a zkušení lyžaři, kteří si prostě chtěli užít čerstvě napadaného sněhu. Jenže jak už to tak bývá, vyrazili mimo značené sjezdovky a tato jízda se jim stala téměř osudnou. Devětadvacetiletá radioložka Anna Bågenholmová upadla a při pádu hlavou prorazila led řeky. Na první pohled zcela beznadějný případ, který nemůže mít jiný než smutný konec.
Žena zůstala v ledové krustě bezmocně zaseklá a ven jí trčely jen nohy. Přátelé jí ihned přispěchali na pomoc a snažili se ji z ledové pasti vytáhnout. Anna však zůstávala beznadějně zaklíněná mezi kameny a pomoc přátel neměla valné výsledky. Okamžitě také kontaktovali záchrannou službu, ale dostat se do odlehlého terénu logicky nějaký čas trvalo a v tomto případě šlo doslova o minuty. Anna však měla štěstí v neštěstí – podařilo se jí najít pod ledem vzduchovou kapsu, ve které byla schopna vyčkat neuvěřitelných 40 minut při vědomí i pod tíhou ledové vody a nasáklého oblečení, které ji stahovalo ke dnu. Po uplynutí této doby ale její tělo vypovědělo službu, přestala se hýbat a upadla do bezvědomí.
Hrůzné minuty pod ledem
Na nouzové volání lyžařů ihned reagovaly nejbližší záchranné jednotky. Nejbližší letecká záchranná služba byla vzdálena 300 kilometrů, a navíc měla řešit i jiný urgentní případ, ale nakonec se helikoptéra vypravila za zamrzlou lyžařkou. Když dorazil záchranný tým, byla už Anna pod ledem celých osmdesát minut prakticky zmrzlá. Její tělo již nevykazovalo známky života – nedýchala, netlouklo jí srdce, v podstatě se dalo ji prohlásit bez okolků za mrtvou. Jelikož ale záchranáři nehodlali boj o její život tak snadno vzdát, započali ihned po jejím vytažení s masáží srdce. A to navzdory extrémně nízké teplotě těla. Vrtulník ženu transportoval do nemocnice v Tromsø, kam se dostala až více než dvě a půl hodiny poté, co propadla ledem. Její teplota v tu chvíli byla neuvěřitelných 13,7 °C.
Marná naděje?
Podle svědectví zasahujících zdravotníků byla žena voskově bílá a měla široce rozevřené zorničky. Její kůže byla ledově studená a na první pohled působila jako mrtvý člověk. I elektrokardiogram, na který ji připojil lékař v helikoptéře, ukazoval zcela rovnou čáru – nejevila žádné známky života. A od pádu do ledu uplynula již velmi dlouhá doba. Přesto učinil ošetřující lékař jedno velmi zásadní rozhodnutí, které Anně zachránilo život. Prohlásil, že ji nebudou pokládat za mrtvou, dokud se nezahřeje. Nadějí lékařů totiž zůstávalo, že Bågenholmová byla tak podchlazená, že její mozek začal zpomalovat ještě před smrtí, aby se chránil před poškozením.
Při běžné teplotě lidského těla 37,5 stupně Celsia dokáže lidský mozek bez kyslíku pracovat zhruba dvacet minut, poté už dochází k jeho nenávratnému poškození. Jestliže však dojde k prudkému ochlazení organismu, je možné, že dojde k rychlému zpomalení metabolismu, aby se šetřila energie. To umožňuje mozku, aby si vystačil s málem a pracoval s mnohem nižším přísunem kyslíku.
Boj o život
Gilbert, ošetřující lékař, se domníval, že právě takto nízká tělesná teplota společně s neustálou masáží srdce od doby vyproštění až do příletu do nemocnice by mohla být klíčovým elementem, který v případě Anny rozhoduje o životě a smrti. Lékaři ženu připojili na přístroje, které nahrazovaly činnost srdce a plic. Její krev pumpovali ven z těla a postupně ji zahřívali na přirozenou teplotu. Během následujících hodin se tedy její tělesná teplota začala opět postupně zvyšovat. Dokonce i monitor srdce zaznamenal několik výkyvů, nicméně celkově se stav pacientky příliš nelepšil. Až okolo čtvrté hodiny odpoledne dalšího dne se činnost jejího srdce obnovila a krev jí začala proudit sama od sebe. Bylo tedy možné ji odpojit od přístroje. A to byl první nesmírně důležitý krok, který dal naději lékařům i celé Annině rodině a přátelům.
Neuvěřitelný šťastný konec
Přibližně po dalších dvanácti dnech dokázala sama otevřít oči. Její stav se začal zlepšovat, nicméně nervové poškození bylo velmi rozsáhlé. Trvalo celý další rok, než se vůbec dokázala sama pohybovat. Učila se znovu chodit, ale díky nezlomné vůli a touze žít se jí podařilo téměř neuvěřitelné. Z následků svého zraněné se zotavila a nyní pracuje ve stejné nemocnici, kde jí kdysi zachránili život.
Inspirace pro lékaře
Příběh Anny Bågenholmové změnil celkový pohled lékařských odborníků na případy smrti z podchlazení. Na základě tohoto příkladu je možné podobně přistupovat i ke všem dalším pacientům, jejichž stav se na první pohled jeví jako fatální a neměnný. V některých nemocnicích se dokonce testuje nová metoda, při které lékaři uměle navozují podchlazení, aby se prodloužila doba, kdy je možné obnovit činnost srdce a mozku. Zatímco smrt nastává při normální teplotě poměrně rychle, u podchlazeného člověka může jít o proces v řádech hodin, kdy je ještě možné závěr zvrátit.
Omrzliny vás na životě neohrozí
I v našich zeměpisných šířkách je možné utrpět omrzliny. Nejde však o život ohrožující stav. Nejčastěji omrzají periferní části těla, především ruce, nohy, nos, uši, rty a další části obličeje. Samotné omrzliny však nutně neznamenají, že je člověk také podchlazený, to jsou dvě rozdílné věci. Na teplotu blízkou nule a nižší reaguje kůže a podkožní tkáně destruktivními procesy. Ty se zpočátku dají zvrátit, ale po delší době bývají tyto tkáně nevratně poškozeny, zčernají a nakonec se začne loupat kůže.
Podchlazení může skutečně zabíjet
Daleko horší je samotné podchlazení. To už může i zabíjet. Nejde o periferní části těla, ale klesající teplotu tělesného jádra. To znamená, že klesá teplota důležitých tělesných orgánů – a stačí pokles i jen o pár stupňů Celsia, aby byl vzniklý stav vážný.
Podchladíte se většinou pomalu a nenápadně, ale tím je to horší. Při podchlazení nejprve nastává svalový třes, který zvyšuje produkci tepla až o pětinu. Pokud to nepomáhá, tělo „obětuje“ prsty, uši, nos a další nedůležité části těla, do kterých přestane dodávat teplo. Cílem je totiž uchránit teplo alespoň v těch nejdůležitějších tělních orgánech. Před omrzlinami se vyplatí chránit se preventivně. Při velmi nízkých teplotách jsou ideální krémy s malým obsahem vody, protože ta při mrazu ještě více ochlazuje.
Mnoho lidí také v mrazivém počasí zapomíná na pitný režim, který je však neméně důležitý. Vzduch totiž bývá suchý a k dalším ztrátám vody dochází vydechováním – při intenzivnější aktivitě v horách můžete takto vydýchat až 2 litry vody a ani o tom nevíte. Pozor si dávejte na alkohol. Mozek opilého člověka se téměř vždycky domnívá, že je venku tepleji, a není schopen tak promptně vyhodnocovat hrozící nebezpečí. Navíc rozšiřuje kožní cévy a to nejvíc především právě na odkrytých částech těla. Organismus tak ve výsledku ztrácí teplo daleko rychleji a snadněji se také podchladí.
Napiš komentář