Šimpanzi jsou považováni za jedny z nejbližších příbuzných člověka. Podobají se mu nejen svým vzhledem, ale je až fascinující, kolik toho dokáží napodobit a jak učenliví mohou být. Většina lidí je ale zároveň považuje za neškodné obyvatele zvířecí říše, kteří s člověkem sdílí pouze dobré vlastnosti, ale ty špatné nemají. Bohužel jistý konflikt ze 70. let minulého století ukázal, že tomu tak úplně není.
Příroda bezpochyby dokáže být nesmírně krutá. O tom se jistě mohl přesvědčit každý, kdo někdy sledoval nějaký dokument o divoké přírodě, případně sám navštívil safari a přirozený koloběh života viděl na vlastní oči. Lidé si ale většinou myslí, že zvířata nejsou schopna zákeřností ani jiných podobných vlastností, kterými přece vynikají jenom lidé – bohužel to není tak docela pravda.
Naši nejbližší příbuzní
Vsadíme se, že jméno Jane Goodall jste již slyšeli. Tato britská antropoložka patří společně s Dian Fossey, podle níž byl natočen slavný film Gorily v mlze, mezi nejznámější výzkumnice života primátů. Šimpanzům se věnuje již skutečně velmi dlouho, její výzkum trvá od 60. let a angažuje se v něm i dnes, přestože je už poměrně pokročilého věku. O to více je ale patrné její zapálení pro věc. Ona sama strávila nejvíce času pozorováním šimpanzů národním parku Gombe v africké Tanzánii. A právě zde se počátkem 70. let odehrála děsivá událost, která změnila pohled zoologů na šimpanze jako druh, i na to, čeho jsou tito mimořádně inteligentní primáti schopní.
Rozkol ve skupině
O šimpanzích je dobře známé, že tlupa je pro ně doslova posvátná. Mají k ní velmi silné vazby, vzájemně se podporují, vztahy jsou v podstatě na úrovni lidské rodiny. Když proto roku 1971 zemřel její vedoucí samec, kterého Jane Goodall pojmenovala Leakey, začaly se objevovat problémy. Na jeho místo nastoupil sice jiný, mladší samec, ale evidentně neměl dostatečnou autoritu u celé tlupy a řada šimpanzů měla od počátku problémy přijmout jeho vedení. Tlupa se tedy po nějaké době rozdělila na dvě skupiny podle toho, s kým měli jednotliví šimpanzi pevnější sociální vazby. Takové počínání je přitom pro šimpanze velmi netypické, jelikož tlupa se snaží i kvůli bezpečnosti maximálně držet při sobě. Jedna nově vytvořená tlupa se rozhodla putovat na sever a druhá na jih. Mohlo by se tedy zdát, že tímto bude vzrůstající problém zažehnán. Bohužel nestalo se tak.
Navenek se mohlo zdát, že konflikt již hrozit nebude, ale šimpanzi evidentně smýšleli zcela jinak a svůj odchod považovala severní skupina za zjevně nespravedlivý a neuspokojivý. Tato skupina totiž přibližně o tři roky později vyslala jakousi válečnou výpravu, aby se utkala se znesvářenou tlupou opic na jihu. Součástí vyslané skupiny byli samí mladí a zdraví samci, takže bylo jasné, co šimpanzi výpravou sledují. Jane Goodall a další výzkumníci s hrůzou sledovali nesmírně vzácnou událost, když jeden šimpanz zaútočí na druhého. Takové chování je pro šimpanze velmi netypické a nikdo nečekal, že by tento konflikt skutečně mohl vyústit až do takové krvavé rvačky.
Silnější vyhrává
Severským bojovníkům se podařilo zabít jednoho z nejsilnějších samců jižní skupiny. Bylo až neuvěřitelné, jak šimpanzi na své vítězství reagovali – zcela podobně jako lidé – hlasitě se radovali, poskakovali okolo, upozorňovali na svůj úspěch. Tato akce se jim nejspíš zalíbila natolik, že v průběhu dalších čtyř let podnikli ještě spoustu podobných válečných výprav. Vždy ve větším počtu přepadli některého ze samců jižní skupiny a násilně jej zabili. Jane Goodall nemohla uvěřit tomu, že něčeho takového byli šimpanzi schopni – a nešlo jen o samotné provedení, ale i pečlivé plánování celé akce. Postupem času se severní tlupa zbavila všech šesti samců z druhé skupiny. Zdecimovaný jižní kmen, kterému chybělo vedení i samci, kteří by mohli oplodnit samice a přivést potomky, neměl mnoho jiných možností než se přidat k severnímu kmenu. Tímto Velká šimpanzí válka skončila.
Boje ve zvířecí říši
Takto konflikt odprezentovala sama Jane Goodall, ale její vyprávění se u všech nesetkalo s pochopením. Část vědecké obce její popis nepřijala a obvinila ji z antropomorfismu. Podle nich zvířatům přisoudila lidské motivy a úmysly, které se ale nedají nijak prokázat. Následující léta výzkumy také ukázaly, že tato událost není zcela ojedinělá. Byl to jeden z důkazů, že i ve zvířecí říši se uplatňuje boj o zdroje, který může být i do značné míry promyšlený, organizovaný a velmi násilný. Svědectví o šimpanzí válce ale jistě zavdalo podnět k dalšímu pátrání a pomohlo vědcům odhalit a lépe pochopit mechanismy, které mezi zvířaty fungují.
Napiš komentář