Oběti atentátů: Vysoká politika jako riziková činnost

Být politikem je práce, která vyžaduje nejen pevné nervy, odolnost a vytrvalost, ale také často schopnou ochranku. Vlivní lidé se nezřídka stávají vyhledávanými terči různých atentátníků. Tito premiéři na to bohužel doplatili a museli za svou politickou kariéru zaplatit cenu nejvyšší.

Engelbert Dollfuss (1892–1934), Rakousko

Alpská země s obavami sledovala, jak se v sousedním Německu postupně formovala silná a neústupná skupina okolo Adolfa Hitlera a jak jeho moc každým dnem sílila. Bylo jasné, že pokud se Hitler rozhodne zaútočit, bude to právě Rakousko, které bude nejblíž. Nejprve proto Hitler usiloval o politický nátlak, ale když ten nezabral, rozhodl se postupovat razantněji. A celé situaci moc nepřidal ani sám Dollfuss, který v roce 1934 zakázal rakouskou buňku NSDAP.

Dollfuss vyrostl v chudé rolnické rodině. Už od malička projevoval vysoký intelekt a zájem o křesťanství. Proto nejprve navštěvoval teologickou fakultu ve Vídni, následně pak přesel na studium práv, kde se cítil skutečně jako ryba ve vodě. Jenže jeho možnost dále se vzdělávat byla nečekaně přerušena blížícím se válečným konfliktem. Když chtěl narukovat do armády, byl odmítnut s tím, že je příliš malý – budoucí kancléř totiž měřil pouhých 152 centimetrů. Nakonec se mu ale podařilo do armády proklouznout a strávil 37 měsíců na italské frontě. Po návratu z války pak pokračoval ve studiu v Berlíně, kde se ještě více ideologicky vyhranil, a to zejména směrem ke křesťanským principům ekonomie.

V Rakousku pak snadno získal místo v politické sféře a během roku 1930 stanul v čele rakouských drah, když jen o dva roky později dostal od prezidenta Wilhelma Miklase nabídku stát se kancléřem. Dollfuss kývnul, ale následovalo pro něj velmi náročné období, jelikož odmítl být jen loutkou v rukách německého agresora. Zákaz rakouské NSDAP pak vyvolal okamžitou reakci a měsíc poté vtrhlo do budovy kancléřství deset rakouských nacistů. Dollfuss před nimi sice prchal, ale přesně mířená kulka jej zasáhla a těžce raněný po několika hodinách zemřel.

Olof Palme (1927–1986), Švédsko

Málokterý politik v poválečné Evropě byl natolik kontroverzní jako právě Olof Palme. Někteří jej milovali, jiní nenáviděli. Jako malý byl přitom dost nemocný, a tak jej vyučovali soukromí lektoři a následně získal kvalitní vzdělání na americké univerzitě. Po návratu do Švédska v roce 1949 vstoupil k mladým sociálním demokratům, kde byl znám především jako výborný řečník. Po komunistickém převratu v Československu dokonce uzavřel účelové manželství s Jelenou Rennerovou, která tak mohla získat švédské občanství. Jeho talent dobře odhadl také Tage Erlander, jeden z nejúspěšnějších poválečných premiérů a brzy Palme usedl do poslaneckých lavic a posléze získal také ministerský post. Jenže nedlouho na to přišla zlomová chvíle. V roce 1969 se stal premiérem a v nároční funkci setrval sedm roků, poté si dopřál šestiletou odmlku a v říjnu 1982 se zase vrátil do čela Švédska.

Jenže to ještě netušil, že své volební období nedokončí kvůli návštěvě kina. Tam se vydal společně s manželkou Lisbeth a toho dne dal také Palme své osobní ochrance volno – vždyť Švédsko je přece bezpečná země. Po filmu vyrazil pár jednou z hlavních stockholmských ulic pěšky domů, ale v čase 23:21 se k nim přitočil neznámý muž, který ze zbraně vypálil dva výstřely, které oba zasáhly svůj cíl. Zatímco Lisbeth vyvázla jen s lehčím zraněním, Palme krátce na to svým zraněním podlehl. Následující pečlivé vyšetřování prověřilo mnoho zločineckých skupin, ale nepodařilo se najít přesvědčivé důkazy. Až v roce 2020 byl jako pachatel označen jistý Stig Engström, ale ten byl již tou dobou dvacet let po smrti. Proto smrt Olofa Palmeho i nadále zůstává tajemstvím.

Zoran Djindjič (1952–2003), Srbsko

Budoucí premiér Srbska se narodil v Bosně a Hercegovině. Dospívání už ale strávil v Bělehradě, kde studoval na místní univerzitě. Po promoci ho komunistické úřady obvinili z organizace protirežimního spolku, a tak Djindjič uprchl do Západního Německa, kde brzy získal pověst lamače dívčích srdcí, ale také intelektuála. V roce 1979 se vrátil do své vlasti, kde působil jako učitel a novinář. Po pár letech pak založil Demokratickou stranu, kterou obyvatelé vnímali jako protiváhu ke Slobodanu Miloševičovi. Popularita Djindjiče šla strmě nahoru a krátce nato získal i post starosty Bělehradu. Nevraživost mezi oběma muži ale dosáhla neslavného vrcholu.

Miloševičova éra se pomalu chýlila ke konci a pod tlakem odstoupil z funkce prezidenta. V lednu následujícího roku se Zoran Djindjič stal premiérem a bývalého prezidenta okamžitě vydal Mezinárodnímu tribunálu v Haagu.

Djindjič byl vnímám jako nová naděje a jeho plánem mělo být mimo jiné i to, aby Srbsko vstoupilo do EU. Jenže když osudného 12. března 2003 vystupoval z vozu, po pár vteřinách jeho tělo provrtala přesně mířená kulka. Trefa zasáhla srdce, a po pár minutách oblíbený premiér skonal. Vrazi v čele se zosnovatelem Miloradem Ulemkem byli chyceni, ale celý soudní proces se vlekl neuvěřitelné čtyři roky, během kterých mnozí svědci zaplatili vlastním životem. Střelec Zvezdan Jovanovič odešel se 40ti roky vězení, zosnovatele dokonce čekalo za mřížemi 137 let.

ZDROJ: www.wikipedia.org

ZDROJ obrázku: Autor/ka fotografie: Maurício Mascaro: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/muz-rozostreni-nebezpecne-sila-1592109/

Napiš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *