13. října 1972 se v jihoamerických Andách odehrála tragédie, kterou si lidé připomínají dodnes. Na palubě letounu Fairchild FH-227D panovala skvělá nálada. Byli zde mladí muži z uruguayského ragbyového týmu, kteří cestovali z domácího Montevidea do chilského Santiaga a těšili se na zápas. A nebyli to jen mladí nadějní sportovci, ale také studenti medicíny, práv nebo třeba architektury – tedy budoucí elita národa. Jenže cesta neprobíhala zcela dle plánů. Kvůli špatnému počasí dispečeři přerušili původně plánovaný dlouhý let jedním mezipřistáním v argentinské Mendoze. Počasí se však stále nezlepšovalo, a proto musel pilot zvolit alternativní trasu s tím, že doufal, že tam bude počasí lepší. Jenže tato naděje se ukázala jako lichá.
Pád do ledového pekla
Letoun ztratil v prudké turbulenci výšku a nepodařilo se jej opět dostat zpět do vzduchu. Motory začaly selhávat a letoun se prudce řítil k zemi. Jen šťastná náhoda pak způsobila, že se vrak stroje v rychlosti 350 km/h neroztrhal na kusy. Letadlo dopadlo na svah hory, kde ještě nějakou dobu klouzal dolů, než se zcela zastavil. Dvanáct členů posádky zemřelo okamžitě, dalších šest pak postupně vlivem zranění během několika následujících dní.
Zbytek přeživších se náhle ocitnul v prostředí, kde teplota přes den nikdy nevystoupila nad -12 °C. Přitom mnoho z nich bylo zraněných a rozhodně neměli možnost dostat se k teplému oblečení, batohům nebo dalším zásobám. Podařilo se jim najít jen několik čokoládových tyčinek a pár lahví vína. V zoufalé snaze o přežití si tyto zásoby rozdělili a postupně se přesunuli dovnitř trupu letadla, kde čekali na záchranu. Jenže ta byla v nedohlednu. Bílý stroj zůstával ve sněhové pustině pro letecký průzkum takřka neviditelný. I přestože se o jídlo a pití poctivě dělili a snažili se šetřit, už za pár dní začali všichni zoufale hladovět. Naštěstí se jim dařilo získávat vodu z rozpuštěného sněhu, ale co s jídlem?
Není jiné cesty
Po devíti dnech přišlo doslova hladové šílenství – a to začaly padat veškeré zábrany. Jedno z největších společenských tabu muselo chtě nechtě padnout – jedinou potravu představovala těla zemřelých spolupasažérů. Už tak hrozná situace se ještě zhoršila, když se po třech dnech z vysílání rádia skupina dozvěděla, že pátrací akce byly zastaveny. O dalších pár dní později pak na celý letoun spadla mohutná lavina. Při tomto zemřelo několik dalších účastníků výpravy, kteří zavalenému zbytku posloužili jako nutná strava.
Přeživším pomalu začalo docházet, že pomoci zvenčí se nedočkají a že pokud chtějí přežít, musí se zachránit sami. Téměř dva měsíce po pádu letounu se proto vydala na cestu trojice nejsilnějších mladíků. Po strastiplném desetidenním putování, při kterém několikrát téměř umrzli, však nakonec objevili cestu do údolí. 21. prosince 1972 pak narazili na místního nosiče, který okamžitě zalarmoval policii a armádu. Dva dny na to konečně na místě havárie přistály dva vrtulníky, které přepravily zpět zbylých 14 přeživších. Zde ale jejich utrpení ještě neskončilo. Média i veřejnost samozřejmě neopomenuly rozebrat i kanibalskou epizodu, která se v horách odehrála. Veřejnost i rodiny zesnulých ale měly pro celou situaci velké pochopení a smířlivě se k celé situaci vyjádřil i tehdejší papež. Je totiž zcela nesporné, že bez konzumace lidského masa by tito lidé nepřežili.
Bez jídla lze podle odhadů přežít až dva měsíce (samozřejmě za předpokladu, že máte dostatek vody). Podle odborníků ale není lidské maso nijak zázračným zdrojem energie. Takže kanibalismus ve skutečnosti ani není příliš výhodným řešením. Daleko užitečnější je zabít prase nebo jiné zvíře, jejichž maso je výživnější. Trosečníci v Andách ale takové možnosti neměli, a tak vzali za vděk masem lidským, které jim ale bezpochyby zachránilo život.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář