Člověk na pokraji vymření. Vulkanická zima před 70 tisíci lety mohla změnit chod dějin

Scénáře sci-fi filmů a knih jsou plné různých námětů týkajících se konce světa nebo alespoň zániku lidstva. Někdy jsou na vině ničivé katastrofy, jindy útok mimozemské civilizace, někdy zase obyčejná shoda okolností či lidská hloupost a přehnané ambice. Mnoho z těchto fiktivních námětů ale stojí na podkladě skutečných událostí, které se kdysi udály. Jednou z nich je i výbuch sopky Toba, který kdysi málem přivedl lidstvo ke zkáze. Scénář vymření lidstva tedy nemusí být tak přitažený za vlasy, jak by se mohlo zdát. Mnohokrát k tomu mohlo být dost blízko.

Výbuch s dalekosáhlými následky

Na počátku dramatu stála sopka Toba na ostrově Sumatra v jižní Asii a její extrémně silná erupce, k níž došlo zhruba před sedmdesáti tisíci lety. Výbuch byl tak mohutný, že způsobil na několik let stav tzv. vulkanické zimy. Jedná se o situaci, kdy je do vzduchu naráz vyvrženo velké množství prachu a dalších částic. Ty se velmi dlouho drží v atmosféře, než začnou postupně sedat zpět na povrch země. Kvůli nim nemůže na Zemi pronikat dostatek slunečního záření, jelikož většina slunečních paprsků se odráží zpět do vesmíru, a dochází k dramatickému ochlazení klimatu. Nastává doba chladu, tmy a dramaticky se mění stávající životní podmínky.

Před sedmdesáti tisíci lety se něco podobného událo. Po výbuchu sopky následovala asi tisíciletá doba ledová, kdy průměrné teploty klesly až o 12 stupňů, což bylo pro mnoho rostlinných i živočišných druhů zcela likvidační. Je velmi pravděpodobné, že toto dlouhé období zdecimovalo drtivou většinu tehdejších populací člověka moderního typu, ať již šlo o neandertálce nebo poslední zástupce větve Homo erectus, člověka floréského.

Člověk blízko vymření

Podle genetických studií se zdá, že v tomto období klesl počet lidských jedinců na planetě na pouhých deset tisíc. Geologové tvrdí, že se v případě výbuchu sopky Toby jednalo o jednu ze tří nejsilnějších doložených vulkanických událostí za posledních 450 milionů let. Silnější byly jen erupce sopek na konci permu před 250 miliony lety a na konci křídy před 65 miliony lety, kdy zřejmě došlo k vyhynutí dinosaurů. Alespoň k této teorii se kloní současná vědecká společnost.

Výzkumy potvrdily, že v průběhu následujících šesti let po výbuchu sopky se na Zemi uložilo nejvíce vulkanické síry za posledních více než 100 tisíc let. Celou jižní Asii tehdy pokryla vrstva popela o výšce asi patnácti centimetrů. Vědci předpokládají, že následkem této přírodní katastrofy došlo k téměř úplnému odumření všech lesů v jižní Asii. Zcela zásadním způsobem byl také narušen proces fotosyntézy. Naprostá většina tehdejším druhů se nezvládla na situaci adaptovat a vymřela. To vedlo k zániku rozsáhlých ekosystémů, k nedostatku potravy pro všechny živočichy a málem i k vyhynutí populací pravěkého člověka.

Přesné číslo lidských předků, kteří tuto pohromu přežili, samozřejmě není známé. Nejčastěji se hovoří o deseti tisících, ale je možné, že jich bylo ještě o mnoho méně. Když navíc zvážíme, že ne všichni byli plodní, a mohli tak zajistit uchování lidského druhu, byli jsme k vyhynutí skutečně nebezpečně blízko. Genetické výzkumy potvrzují, že u většiny savců lze v období před 65 – 75 tisíci lety vysledovat výrazné změny genomu. To by odkazovalo na to, že v té době došlo k výrazným změnám životního prostředí, které si takovou adaptaci vyžádaly. Odpůrci teorie se zase opírají o archeologické doklady. Nedávno byly například objeveny stopy osídlení a kamenné nástroje v oblasti jižní Indie z doby před výbuchem i po něm. Je tedy možné, že počet lidských jedinců v období pravěku zcela přirozeně kolísal a výbuch sopky nemusel být hlavním důvodem poklesu tehdejší populace.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

1 komentář