Cesta ke kontaktním čočkám byla trnitá: Od da Vinciho až po Otta Wichterle

Kontaktní čočky jsou pro nás Čechy určitou pýchou, neboť je máme spojené s osobou Otta Wichterle. Ve skutečnosti je ale jejich vývoj daleko složitější a než se dostaly k českému profesorovi, ušly už dlouhou a trnitou cestu. Své zastávky měly také v Itálii, Francii nebo Německu.

Vady oka byly tématem pro vědu a techniku od pradávna. S jejich řešením se trápil mimo jiné i legendární vynálezce Leonardo da Vinci. Ten v roce 1508 v jedné ze svých knih popsal a nakreslil jakési vodou naplněné sklíčko, které by dokázalo nahradit nedostatky oční čočky. Jenže v té době se nemohl opřít o další nezbytné poznatky vědy, ani vhodné materiály, a proto skončilo jen u myšlenky nakreslené na papíru.

Sklo jako vhodný materiál

V rovině teorie zůstávaly i další návrhy a pokusy o dotažení da Vinciho myšlenky do konce. Francouzský filozof, matematik a fyzik René Descartes se v polovině 17. století pokoušel korigovat zrak pomocí skleněné trubičky naplněné tekutinou a umístěné na rohovku.

Podobný nápad měl také kolega Thomas Young, který to v roce 1801 stejně neúspěšně zkoušel také s voskem, díky kterménu by čočka držela na svém místě. Až na konci 19. století se zdálo, že je společnost konečně na dobré cestě co se týče vynálezu kontaktní čočky. Německý optik a zakladatel firmy na výrobu očních protéz Friedrich Adolph Müller přišel s něčím, co se konečně zdálo jako dobrý a uskutečnitelný nápad.

V roce 1887 byla právě v jeho firmě vyrobena první funkční tvrdá kontaktní čočka. Stvořena byla ze skla a na první pohled připomínala skořápku. Byla využita u pacienta s rakovinou, kterému bylo kvůli nemoci odstraněno víčko. Jeho oko takto bylo chráněno před vysycháním a sloužila mu dlouhých 20 let.

Plast nabízí lepší možnosti

Tento model se následně využíval v praxi po několik desetiletí. Postupně se zdokonaloval a stále lépe uzpůsoboval potřebám pacienta. Zatímco na začátku se vyráběl pouze univerzální tvar čočky, postupně se začaly vyrábět vždy přímo na míru pacientovi.

Potom, co německá společnost Rohm and Haas uvedla v roce 1933 na trh plexisklo, bylo jasné, že tento materiál daleko lépe nahradí poněkud tvrdé a napraktické sklo. Pružnější plast pomohl mimo jiné lepší centraci čočky na oku. Přesto však hledání ideálního materiálu pokračovalo dál. A právě v této chvíli vstupuje na scénu Otto Wichterle a jeho žák a asistent Drahoslav Líma.

Revoluce v léčbě očních vad

Společně se od roku 1952 pokoušeli nahradit oční protézu vhodnějším materiálem – tedy zejména umělou hmotou. A to se skutečně podařilo, byť výsledku předcházely mnohé nezdařené pokusy. Nakonec se jim podařilo přivést na svět měkkou a průhlednou hmotu s vhodnými mechanickými vlastnostmi, která pohlcuje až 40 procent vody.

Takto tedy vznikl základní materiál pro měkké kontaktní čočky. Patent na hydrofilní gel polyHEMA byl zapsán v dubnu 1955, ale následně nastaly pro Wichterleho zlé časy. Do hry vstoupila komunistická strana, která jej po politické čistce v roce 1958 vyprovodila z Vysoké školy chemicko-technologického a jeho výzkum byl zlikvidován.

Naštěstí našel zázemí v Ústavu makromolekulární chemie Československé akademie věd, který mu dal možnost pokračovat v omezených podmínkách ve výzkumu, ale pravdou bylo, že rozhodující pokusy musel provádět v polních podmínkách vlastního domova.

Na Vánoce v roce 1961 si pomocí stavebnice Merkur smontoval první prototyp odstředivého odlévacího zařízení, které poháněl dynamem z jízdního kola, které bylo zapojeno na zvonkový transformátor. A namísto půlnoční mše toho samého dne odlil první čtyři velmi pravidelné čočky, které nijak nedráždily oko ani oční okolí. Jde o čočky, které dnes po celém světě nosí miliony a miliony lidí.

ZDROJ: Časopis EPOCHA, vydavatelství Rf-hobby

ZDROJ obrázku: Pexels

Napiš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *