S jadernou energií není radno si zahrávat, to ví snad každý. Ale i když už se o tom lidstvo samo stačilo několikrát přesvědčit, pokaždé se našel někdo, kdo chtěl atomy zase trochu více vyprovokovat a vyzkoušet, co všechno zvládnou. A tak už se několikrát v dějinách stalo, že jaderné pokusy nedopadly úplně tak, jak by si jejich autoři přáli.
Zbraň pro světový mír?
Událost, která odstartovala strach z jaderných zbraní, je bezpochyby výbuch atomové bomby v Japonsku v roce 1945. Atomové hřiby nad Hirošimou a Nagasaki v srpnu 1945 sice znamenaly konec druhé světové války, ale to, co mělo přijít a ještě možná i přijde, budí stejné obavy. Především USA byly odhodlány sílu atomu dále zkoumat a nakonec ji zkrotit do jejich služeb. Oproti Sovětskému svazu měly minimálně technologický náskok. Operace Crossroads (Křižovatky) provedená v létě 1946 představovala první ze série testů, které měly simulovat použití jaderného arzenálu v rozličných bojových podmínkách. Jako destinace byl vybrán atol Bikini, který je součástí Marshallových ostrovů a nejbližší pevnina je od něj vzdálená asi 300 kilometrů.
Pokusným atomovým výbuchům, které byly naplánovány, předcházely složité přípravy. Americké námořnictvo připlulo k Bikini s 92 válečnými loděmi, které dříve pluly pod japonskou a německou vlajkou. Američané se tak chystali zbavit se „nepotřebného šrotu“. Na jedno z plavidel byla dokonce umístěna živá zvířata, aby vědci mohli sledovat, jaký účinek bude mít záření na ně. A jako by to nestačilo, místo dokonce muselo v zájmu světového míru navždy opustit na 190 domorodců, kterým měl být zcela zničen jejich původní domov.
Tato operace byla rozdělena do tří fází. První pokus nazvaný A – Able se měl uskutečnit dne 1. července 1946. Z úctyhodné vzdálenosti mu měli na lodi přihlížet důležití zástupci z řad vědců, námořníků i fotografů nebo novinářů. Nad plánované místo výbuchu vynesl letoun bombu o hmotnosti 4 500 kilogramů, která explodovala 160 metrů nad mořem. Výbuch byl ohlušující a ohnivou kouli vystřídal velmi rychle hustý oblak prachu, který sahal do výšky až 20 metrů. Pokusné lodě utrpěly vážná poškození, nebyly však zcela zničeny. Ukázalo se tedy, že jaderné zbraně se pro použití při námořní válce příliš neosvědčí.
Zdeformované vrak zůstaly na místě a operace volně pokračovala druhou částí nazvanou B – Baker dne 25. července. Bomba byla tentokrát spuštěna pod hladinu moře do hloubky 27 metrů, kde byla odpálena. Naráz se tak vzedmulo půl milionu tun vody a 50 z 92 lodí bylo rozmetáno na prach. Zjistilo se tak, že síla exploze pod hladinou je mnohonásobně účinnější než ta ze vzduchu. V srpnu se měla uskutečnit ještě třetí část z názvem C – Charlie, ale nakonec byla samotným prezidentem odvolána. Výsledky však byly uspokojivé – pozorovatelé se vyhnuli ozáření a veledůležitá data zaplnila stohy papíru. Podle oficiálních statistik pak v letech 1946-1998 Američané provedli až 1054 jaderných testů.
Odpověď z východu
Nikoho asi nepřekvapí, že tento vývoj situace byl pro Sovětský svaz značně znepokojivý. Ruští vědci byli tlačeni, aby uspíšili přípravy na vlastní pokusné výbuchy. A jak už to tak bývá, trochu tomu napomohla i účinná špionáž, kterou tentokrát bravurně provedl Klaus Fuchs, německý specialista, který pracoval přímo v laboratořích jaderného projektu Manhattan v USA. I díky jeho pomoci mohli pak sovětští specialisté 29. srpna 1949 hrdě oznámit, že SSSR dosáhl dalšího historického milníku – prvního jaderného výbuchu. Bomba byla odpálena uprostřed kazašské stepi a měla sílu 22 kilotun.
Hned další pokus přišel na řadu v září roku 1951, a to s ještě mnohem silnější náloží, po které záhy následovalo vyvíjení vodíkové bomby. Po celá 50. léta pak Sověti v této oblasti posouvali hranice, mimo jiné díky věhlasnému vědci Andreji Sacharovovi, který vedl jaderný program a později proslul jako tvrdý kritik porušování lidských práv.
Zde to ale zdaleka nekončilo. Nové vedení v Moskvě v čele s Nikitou Chruščovem zadalo vědcům sestrojit nejničivější bombu, jakou kdy lidstvo dokázalo vyrobit. Požadována byla nálož o síle až 100 megatun. Naštěstí bylo ale toto šílené rozhodnutí včas zvráceno. Chruščov se nakonec nechal přesvědčit ke snížení účinku na polovinu, ale i tak je to naprosto šílené číslo, když uvážíme, že výbuch v Hirošimě měl sílu asi 15 kilotun.
A manévry pokračovaly až do 30. října roku 1961, kdy byla nad souostrovím Nová země shozena bomba, která byla vhodně pojmenována Car. Atomový hřib narostl až do výšky 60 kilometrů a průměru 40 kilometrů. Vše živé v okruhu 100 kilometrů utrpělo velmi vážné popáleniny a oblohu ozářilo oslňující světlo na vzdálenosti tisíce kilometrů. Pobouřená odezva mezinárodního společenství na sebe tudíž nenechala dlouho čekat a o dva roky později byli Sověti nuceni přistoupit k dohodě o omezení jaderných testů. Přesto ale do konce studené války uskutečnili ještě na 700 dalších explozí.
Síla atomů láká mnohé
V roce 1952 se k jaderným velmocím připojil ještě třetí hráč – Velká Británie, která provedla testy v mořských hlubinách u pobřeží západní Austrálie. Dlouho nezůstali pozadu ani Francouzi, kteří naopak operovali v poušti Alžírska. Každý takový pokus provázely mohutné oslavy vojenských vůdců, ale následky radiace byly naprosto ničivé. Kvůli občanské válce v Alžírsku se pak testy přesunuly do Francouzské Polynésie, kde se mezi roky 1966 a 1996 uskutečnilo na 180 testů, z nichž se plná třetina odehrála na atolu Mururoa. A právě tyto jaderné testy přivedly Francii až před mezinárodní soud. V roce 1974 pak Francie ohlásila přesunutí všech jaderných testů do podzemí. Přesto stovky domorodců trpěly rakovinou štítné žlázy a řadou dalších problémů, jež s jadernými testy přímo souvisely.
A zde výčet států, které experimentovaly nebo experimentují s jadernými zbraněmi, nekončí. Ačkoliv má mnoho států podepsané všelijaké dohody, nikdo skutečně nemůže vědět, co se odehrává skryto pod rouškou tajemství. Mnoho států začalo zcela otevřeně likvidovat válečný arzenál, který za roky nastřádalo, ale s největší pravděpodobností je stále k dispozici mnoho zbraní, které by v mžiku zničily celé lidstvo.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář