Který živočich přežije nejhorší mráz i teploty přesahující 150 stupňů? A kde všude najdeme život?

Pokud mají živé organismy vyvinutý nějaký pud skutečně maximálně – pak je to jednoznačně touha přežít. S tím pak souvisí neuvěřitelná míra schopnosti přizpůsobit se různým podmínkám, byť zcela extrémním, pokud je to jediná možnost, jak si zachránit život. A máme ji jak my lidé, tak i ty nejmenší živoucí organismy. Někteří živočichové však tuto schopnost dovedli téměř k dokonalosti.

Ve výškách

Na naší Zemi se najde celá řada nehostinných míst, která jednoduše nejsou stvořená k životu. Mezi nejhorší patří například příkrá úbočí velkolepého himálajského pohoří. Jakýkoliv život tam komplikuje nejen zima a silný vítr, ale také nedostatek kyslíku. Do nejvýš položených míst vystupuje ze savců například jak divoký, kterého lze občas zahlédnout i v oblastech okolo 6 000 m n. m. O několik nadmořských metrů výše lze občas zahlédnout i příbuznou zajíců pišťuchu velkouchou a některé zástupce bezobratlých.

V nadmořské výšce 5 500 m na samotném Mount Everestu byli objeveni i čmeláci, kteří běžně žijí o něco níž. Při laboratorních pokusech pak vědci zjistili, že tento druh by teoreticky byl schopen přežít i ve výšce okolo 9000 m. n. m. Ve vysokých nadmořských výškách se vyskytují pavouci skákavky, které vědci považují za nejvýš žijící tvory na světě. Je to tak proto, že někteří ptáci sice létají i výš, ale logicky se v takových výškách nezdržují trvale a vždy hnízdní níže. Zajímavé ale je, že ani samotný vrchol Mount Everestu není zcela neobydlený. Některé mikroorganismy se totiž mohou díky vzestupným vzdušným proudům dostat i několik desítek kilometrů nad zemský povrch.

Podmořský svět

Prozkoumaly jsme nyní nebeské výšiny, ale co hlubiny? I když se podmořské oblasti vzhledem obrovskému tlaku vody, chladu a naprosté absenci světla nejeví jako ideální místo k životu, ve skutečnosti je tam poměrně živo. Typickým zástupce hlubokomořského života jsou mořští ďasové, dravé ryby, které vyčkávají na svou kořist až v hloubce 1 000 m. Ještě o něco hlouběji najdeme třeba chobotnici hlubinou, která žije i víc než 4 000 m pod hladinou Atlantiku, anebo červovité žaludovce či ryby zubatky. Překvapivě život najdeme dokonce i na nejhlubším místě naší planety – v Mariánském příkopu. V hloubce 8000 metrů by objeven druh dravé ryby, a ještě hlouběji žijí různé mikroorganismy. Bezmála 11 km pod hladinou, se například poměrně dobře daří bakteriím.

Bez kyslíku

Je-li něco pro existenci života poměrně klíčové, je to právě kyslík. Dlouho se předpokládalo, že komplexnější organismy se bez něj – alespoň v některé životní fázi – neobejdou. V roce  2010 však byl představen výzkum pojednávající o prvním živočichovi, který údajně přežívá za naprosté absence tohoto životodárného prvku. Jednalo se o tři zástupce třídy Loricifera (korzetky), nalezené na dně Středozemního moře. Ty totiž bez potíží přežívaly v hustém bahnitém sedimentu, v němž se nevyskytoval absolutně žádný kyslík. Vědci také naznačili, že korzetky mají jinou stavbu těla než většina běžných organismů. Disponují prý tzv. hydrogenozomy, které jim život v bezkyslíkatém prostředí umožňují.

Smrtící mráz

Všichni víme, že kromě vzduchu a vody je pro náš život podstatná i teplota. Ve skutečnosti je lidský život nastavený na poměrně malé teplotní rozpětí. I v ledových mrazech přežít dokážeme, ale vyžaduje to od nás velice dobrou ochranu. Daleko lépe jsou na tuto situaci adaptovaní arktičtí medvědi lední, kteří se ztrátám tepla brání perfektní izolací v podobě podkožního tuku a husté srsti. Tyto šelmy dokonce ztrácejí tak málo tepla, že zůstávají poměrně nenápadné i na snímku z termokamery. Podobně jsou na tom i obyvatelé Antarktidy, tučňáci. Savci i ptáci představují zvířata teplokrevná, avšak s chladem se úspěšně potýkají i různí poikilotermní (nepřesně studenokrevní) živočichové. Tito živočichové se umí před chladem bránit například tak, že snižují množství vody v těle, případně produkují jakési nemrznoucí směsi z bílkovin a sacharidů.

Podobně extrémní schopnosti má i brouk lesák, který zase snáší snížení tělesné teploty zhruba na 60 °C pod nulou, přičemž jeho larvy přečkají ještě výrazně nižší extrémy. To však je naprosto nic ve srovnání se želvuškami, které dokážou přežít i teploty blížící se absolutní nule (−273,15 °C), a právem se tak označují za nejodolnější pozemské živočichy.

Pod žárem slunce

Ani opačný extrém není životu příznivý, extrémní vedro a sucho je přitom něco, co nás dnes trápí mnohem víc než tuhé zimy. Rostliny z pouštních či polopouštních oblastí si pro boj s horkem a suchem vyvinuly nejrůznější strategie. Jde především o zadržování vody na horší časy nebo o zvláštní strukturu povrchu, která jim lépe pomáhá odrážet sluneční paprsky. Díky tomuto přizpůsobování přežívají některé rostliny i v Údolí smrti ve východní Kalifornii, kde teplota občas přesáhne i 50 °C. Podobné strategie musí uplatňovat i živočichové. Přeborníky v tomto směru jsou pouštní mravenci, kteří obývají Saharu a vydrží zahřátí těla až na 53 °C. Opět je ale mnohonásobně předčí již dříve zmíněné želvušky, které dokáží přežít i při teplotách přesahující 150 °C.

Útroby země

Vědci také dobře vědí, že plno mikroorganismů obsahuje i zemská kůra. Jejich studium je sice nesmírně složité, potřebné metody nicméně existují. Pod povrch země je možné nahlédnout i díky hlubokým vrtům nebo odebírání vzorků v dolech či jeskyních. Je zřejmé, že pod našima nohama sídlí velmi rozsáhlý ekosystém, který ještě zdaleka není prozkoumán. Vědci například zjistili, že různé organismy – především bakterie a archea – se běžně nacházejí i 5 km pod zemským povrchem. Přitom jim nechybí živiny ani energie, protože ty získávají nejspíše rozkladem různých anorganických látek, například síry či železa.

Jeden z nejúžasnějších, nejpodivnějších a donedávna v podstatě neznámých pozemských ekosystémů představují spletitá a bujná společenství organismů žijících kolem termálních vývěrů hluboko v moři. Tato neuvěřitelná vřídla vznikají stykem vody s lávou a chrlí proudy bohaté na sulfan i jiné látky a dosahují teplot až kolem 350 °C. Najdeme zde především obrovské množství různých mikrobů, kteří získávají energii rozkladem anorganických, zejména sirných sloučenin. Tyto organismy nepotřebují žádné sluneční záření a zajišťují přežití celého rozsáhlého potravního řetězce, složeného ze slepých korýšů, měkkýšů, mnohoštětinatců, chobotnic či ryb.

My sami

Je jasné, že úžasným prostředím pro život nejrůznějších organismů jsme i my sami, tedy naše tělo. Neuvěřitelným příkladem rozmanitosti života je například náš střevní mikrobiom. Tvoří jej miliardy mikrobů, které nám poskytují naprosto zásadní služby. V našem těle se samozřejmě čas od času usídlí i parazité, se kterými se rozhodně příliš přátelit nechceme. Příkladem může být třeba škrkavka dětská, která cizopasí v tenkém střevě. Do těla se dostává prostřednictvím vajíček v kontaminované stravě. Když vajíčko doputuje do tenkého střeva, vylíhne se z něj drobná larvička, jež se tam však neusadí. Proniká stěnou střeva do krevního či lymfatického oběhu a odtud putuje přes játra až do plic. Tam vyvolává kašel, čímž se dostane do dutiny ústní a opět míří do střev. Její přítomnost v těle může zadělat na vážné zdravotní problémy.

Jak je patrné, svět je velmi rozmanitý a život si dokáže najít cestu téměř kamkoliv. I proto se možná nezdá pravděpodobné, že bychom ve vesmíru byli skutečně sami… ale kdo ví.

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *