V loňském roce jsme oslavili významné výročí jednoho z milníků světové kosmonautiky. Uplynulo 50 let ode dne, kdy člověk poprvé vstoupil na Měsíc. Jenže stále se po celém světě najdou lidé, kteří tento den vnímali spíše jako oslavu toho, jak snadno se dají lidé obalamutit. I několik desítek let po tomto mimořádně důležitém počinu stále žije řada konspiračních teorií, které odmítají připustit, že by se vše odehrálo tak, jak to známe z učebnic dějepisu.
Milník dějin kosmonautiky
Jistě všichni známe legendární větu „Malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo.“, kterou po svém vstoupení na měsíc pronesl astronaut Neil Armstrong. Podle oficiálních zpráv zamířil k Měsíci Armstrong v rámci mise Apollo 11 spolu s dalšími dvěma členy posádky, Edwinem „Buzzem“ Aldrinem a Michaelem Collinsem. Poprvé vkročil na povrch Měsíce 20. července 1969, poté s Buzzem prozkoumali okolí, odebrali vzorky hornin a provedli několik experimentů. Poté se společně v lunárním modulu vrátili k mateřské lodi na orbitě, kde na ně čekal pilot Collins. V pořádku se vrátili na rodnou planetu a kabina zdárně dosedla do vln Tichého oceánu. Byl to obrovský úspěch pro celou kosmonautiku, ale zvláště také pro Spojené státy – ty totiž v pomyslném kosmickém závodě srovnaly účty se Sověty, kteří nedlouho předtím vyslali do vesmíru prvního člověka v dějinách.
A když bylo jasné, že se lze bezpečně dostat na Měsíc i zpět, nic nebránilo tomu, aby to v následujících letech zopakovali. Mezi roky 1969 a 1972 se po povrchu Měsíce prošlo celkem dvanáct lidí – to je však pouze oficiální verze – skeptici tvrdí, že tam nestanul ani jeden.
Neuvěřitelné záběry
První konspirační teorie se vyrojily záhy po prvním přistání v roce 1969. Jejich skutečný boom však nastal až po roce 1976, kdy spatřila světlo světa kniha Billa Kaysinga nazvaná We Never Went to the Moon (Nikdy jsme na Měsíci nebyli). Autor byl dřívější pracovník americké armády. Čtenáři se mohli v jeho díle například dočíst, že pravděpodobnost úspěšného letu na Měsíc dosahovala toho času pouhých 0,0017 % nebo že pro USA bylo mnohem snazší přistání zfalšovat, než ho opravdu uskutečnit. A své vyprávění podal natolik přesvědčivě, že mu uvěřily miliony lidí po celém světě. A jemu i jiným autorům spikleneckých teorií dodnes věří nemalé procento populace.
Přesto se nabízí otázka, jak je vůbec možné, že tolik lidí o pravdivosti přistání pochybovalo, když bylo tak perfektně zdokumentováno. A odpověď je možná jednodušší, než by se mohlo zdát. Právě kvůli médiím. Svět mohl mise Apollo sledovat doslova z minuty na minutu – už první přistání měli diváci (i v tehdejším Československu) možnost sledovat v přímém přenosu. NASA pro tento účel zhotovila speciální kamery, které dokázaly odolat náročným podmínkám ve vesmíru. Jenže kvalita přenosu se mnohým zdála až moc dokonalá a shodou okolností docela korespondovala i s rozvojem filmových triků v Hollywoodu. Diváci v kinech mohli vidět nevídané triky, které je přesvědčili o tom, že něco podobného by přeci bylo možné naaranžovat i v případě přistání na Měsíci. Milovníci konspirací měli tudíž jasno – natáčení ve studiu bylo přeci mnohem pohodlnější, technicky dokonalejší, a především výrazně levnější.
Vítr na Měsíci?
Jenže i dokonalé triky nemusí vždy vyjít perfektně. A právě kvůli tomu měli milovníci konspirací hned další vodu na mlýn. K nejčastěji skloňovaným „důkazům“ patří vlajka, kterou Američané na Měsíci vztyčili. Na záběrech je prý patrné, že se pohybuje jako by kolem ní foukal vítr. Jenže to úplně nekoresponduje s podmínkami, které na Měsíc panují – tam je přeci vakuum, tedy žádný vzduch. Odborníci ovšem fenomén vysvětlili poměrně jednoduše – astronauti zkrátka vlajku vztyčili již nakrabacenou a o zbytek se postarala setrvačnost a gravitace. Tuto teorii potvrzují i různé záběry, na nichž se pozice praporu nijak nemění.
Mezi další argumenty bdělých konspirátorů patří i to, že na snímcích jsou osvětlené i objekty, které se nacházely ve stínu lunárního modulu. To by mohlo nasvědčovat tomu, že se ve skutečnosti natáčelo v ateliéru, a to s použitím studiových světel. I s touto námitkou se však experti poměrně snadno vypořádali. Povrch Měsíce totiž pokrývá materiál zvaný regolit, který je složen z prachu a úlomků hornin. Sluneční světlo se od něj přitom odráží téměř jako od zrcadla a ozařuje i okolní objekty. Že by tedy konspiracím přeci jen došel dech?
Smrtící záření
To ani omylem – pokud nešlo o záběry, našli se tací, kteří pochybovali o samotné proveditelnosti takové cesty. Podle nich by totiž cestou na Měsíc byli astronauti vystaveni záření v tzv. Van Allenových radiačních pásech, přičemž expozice by znamenala život ohrožující překážku. Tyto vědecky popsané pásy se nacházejí zhruba 640–58 000 km nad Zemí a obsahují vysokoenergetické částice pohybující se ohromnou rychlostí, které mohou nenávratně poškodit DNA.
Je pravdou, že pilotované lety se musí uskutečňovat mimo Van Allenovy pásy, tedy maximálně 600 km nad povrchem planety. Ale i k této námitce se vědci zvládli obstojně vyjádřit. Je totiž třeba vzít v úvahu, že zatímco vnitřní pás představuje pro člověka vzhledem k výskytu vysokoenergetických protonů poměrně značné zdravotní riziko, v tom vnějším se nacházejí nízkoenergetické elektrony, jež jsou pro živé organismy podstatně méně nebezpečné. Ve vnitřním pásmu navíc astronauti strávili jen pár minut a vnější zdolali zhruba za hodinu a půl. Astronauty chránil před zářením plášť plavidla, ale i vhodně zvolená trajektorie letu. Celková dávka škodlivého záření přijatého během letu Apolla přibližně odpovídala množství, jemuž jsou vystaveni pracovníci jaderné elektrárny za rok.
Hlavně se ale nabízí otázka, proč by vůbec NASA chtěla tak kolosální podvod uskutečnit. Na prvním místě je podle konspirátorů prestiž a zdroje. NASA se totiž koncem 60. let nedostávalo ani jednoho a musela čelit velkému tlaku z mnoha stran. Měla před sebou velké cíle vytyčené prezidentem Kennedym, ovšem její tehdejší technologické možnosti k bezpečné výpravě člověka do kosmu zdaleka nestačily. Někteří serióznější badatelé si také kladli poměrně logickou otázku – proč byl vůbec nezbytný přímý přenos? Vždyť NASA riskovala, že se před zraky milionů diváků může cokoliv pokazit, někdo se může zranit nebo dokonce přijít o život.
Odpoutání pozornosti?
Fingovaná cesta na Měsíc však mohla směřovat ještě k jinému účelu – odvést pozornost od probíhající války ve Vietnamu. Podle konspirátorů tomu nasvědčuje i fakt, že se výpravy k zemskému souputníkovi završily v roce 1972 a brzy poté skončil i nepopulární a drahý konflikt. Odborníci však kontrují s tím, že za konec expedic k Měsíci mohl především snižující se rozpočet NASA, jenž mezi léty 1966 a 1972 poklesl až o 42,3 %. Změnila se i celá vesmírná politika – lunární mise byly nahrazeny ambicióznějšími projekty, například vybudováním stálé orbitální stanice či přípravám k pilotovaným letům na Mars.
Samotná NASA nezůstala ke konspiracím samozřejmě hluchá. Poprvé na ně odpověděla již v roce 1977. Označila je samozřejmě za zcela nesmyslné a jako hlavní argument použila horniny dovezené z Měsíce. Ty jsou totiž extrémně staré, konkrétně 3,2–4,6 miliardy let, a vykazují také jiné složení než pozemské materiály. Kde jinde by je mohla sehnat?
Důkazy stále nestačí
V poslední době se zdálo, že názor nepřesvědčené veřejnosti definitivně zvrátí snímky pořízené pomocí moderní technologie. Japonská sonda Kaguja vyfotografovala pohoří Montes Apenninus ze stejného místa jako kdysi posádka Apolla 15 a o dva roky později přinesl průzkumník LRO záběry míst přistání lunárních misí s prokazatelnými stopami po přítomnosti astronautů. Ale i navzdory přesvědčivým důkazům, řada lidí dál věří konspiračním teoriím. Jedná se až o 20 % Američanů, 25 % Britů a téměř třetinu Rusů. A jak jste na tom vy?
Napiš komentář