Tajemství života na Zemi fascinuje vědce i lidi od pradávných dob. Jak starý je život a jak vlastně vznikl? To jsou jen základní otázky, které si většina z nás může klást. Ačkoliv dnes dokážeme pomocí řady metod nahlédnout doslova pod pokličku pozemských procesů před miliardami let, uspokojivou odpověď stále nemáme.
Naše vědomosti se v průběhu dějin výrazně mění a vyvíjí. Ještě před několika stoletími se lidé domnívali, že je Země středobodem vesmíru a všechno se točí kolem ní. Teprve v 16. století označil Mikuláš Koperník za skutečný střed všehomíra Slunce. Jenže ani to není pravda. Časem se ukázalo, že z kosmického hlediska není nic výjimečného ani na Sluneční soustavě, ani na celé Mléčné dráze, která tvoří jen jednu z mnoha galaxií. Vesmír je daleko větší a určit jeho střed, začátek či konec je prakticky nemožné.
Kde se vzal život?
V jednom si přesto naše planeta svou výjimečnost udržela – představuje jediné známé těleso v kosmu, kde se rozvinul složitý a rozmanitý život. Toto prvenství však stojí jen na velmi chatrných základech. Naše znalosti o vesmíru jsou natolik omezené, že život může být také kdekoliv jinde, jen o tom prostě nevíme. Jak se ale život na Zemi rozvinul? Podle klasických školních hypotéz se na Zemi dostal buď z vesmíru, nebo vznikal přímo na ní. Božské stvoření coby netestovatelnou, a tudíž nevědeckou představu ponechme stranou, stejně jako vyvrácenou teorii samoplození.
Jak je pravděpodobné, že život se skutečně zrodil až přímo zde, na naší planetě? Teorie, které této hypotéze fandí, mluví o tzv. prebiotické polévce. Organismy se tedy zjednodušeně řečeno samy vyvinuly na povrchu planety z chemických látek rozpuštěných ve vodě, a to za přispění dopadů asteroidů, elektrických výbojů ve formě blesků a ultrafialových paprsků, jichž vzhledem k nepřítomnosti ozonové vrstvy bombardovalo povrch daleko víc než dnes. Pokusy ohledně potvrzení či vyvrácení této teorie byly provedeny v roce 1952 a uskutečnili je Stanley Miller a Harold Urey. Ty sice skutečně ukázaly, že v takovém prostředí mohou z jednodušších, běžně se vyskytujících chemických látek vznikat složitější molekuly. Na otázku, zda se tak skutečně zrodil pozemský život, však jejich výzkum odpověď nenalezl.
Uvažuje se také o možnosti, že se život nezformoval na bouřícím povrchu planety, nýbrž spíš na dnech oceánů v okolí hydrotermálních průduchů či v oblastech zemské kůry, kde panovalo stabilní prostředí s dostatkem tepla, vody i vhodných chemických látek. Tuto teorii nelze ale s přispěním současné vědy a znalostí otestovat.
Teorie se liší o miliardy let
I když tedy přesně nevíme “jak”, můžeme daleko přesněji zjistit, kdy se to stalo. O události, která se odehrála před několika miliardami let, možná nebudeme mít nikdy zcela jasno. Přesto se stále objevují nové teorie a poznatky, které nás stále blíže posouvají k pravdě. Důkazy jsou dvojího druhu – přímé a nepřímé. V prvním případě se jedná o mikrofosilie dávných organismů. Nedávno byly objeveny mikrofosílie, jejichž analýza naznačovala, že by se mohlo jednat o přímý důkaz pozemského života zhruba před 3,4 miliardy let. Podobný výzkum fosilií nalezených v Austrálii zveřejnili také badatelé z University of Wisconsin-Madison již koncem roku 2018. Tentokrát se odhadované stáří pohybovalo dokonce okolo úctyhodných 3,5 miliardy let.
Pokud by byly uvedené hodnoty správné, znamenalo by to, že se život na Zemi vyskytoval již „pouhou“ miliardu let po jejím vzniku. Na druhou stranu stále nejsou zcela vyvrácené ani teorie, které mluví o tom, že život na Zemi existoval i dříve. S hledáním tak starých pozůstatků se ovšem pojí zásadní potíž. Z příslušné doby máme pouze málo nepřeměněných hornin, které by dokázaly uchovat mikrofosilie až do současnosti. A čím dál do minulosti se snažíme dostat, tím je problém závažnější. Vědci tedy stále častěji musí spoléhat na nepřímé důkazy, které se ale dají snadno dezinterpretovat.
Naše poznání může být velmi omezené
Další, tentokrát už opravdu velmi nepřímou, metodu pro hledání počátků života využili loni britští badatelé. Na stránkách časopisu Nature Ecology & Evolution se danou otázku pokusili rozřešit pomocí nástrojů molekulární biologie, potažmo metodou tzv. molekulárních hodin. V rámci této studie vědci zkoumali 29 genů u 102 různých organismů, od mikrobů přes rostliny až po živočichy. A dospěli k závěru, že poslední univerzální společný předek všech žijících organismů – neboli LUCA, z anglického „Last Universal Common Ancestor“ – se na Zemi vyskytoval už před neuvěřitelnými 4,5 miliardy let. Z uvedeného se může zdát, že se život na Zemi objevil – alespoň z geologického hlediska – poměrně záhy a rozhodně nelze vyloučit, že existoval už před čtyřmi miliardami let. Jde tak jistě o zajímavé zprávy i v souvislosti s možným výskytem živých forem na planetách mimo naši soustavu či na jiných vesmírných tělesech s vhodnými podmínkami. Jsou to však závěry, které jsou spíše odhady než skutečnými fakty. A stejně tak jako se naši předci domnívali, že Země je placatá, mohou budoucí generace odhalit zásadní nedostatky v poznatcích těchto vědců.
Současné metody sice umožňují zkoumat neuvěřitelné věci, ale může se snadno stát, že kvůli vycházení z nesprávným premis dojde ke špatnému závěru, i přesto, že zjištěné skutečnosti jsou dobrým svědkem o vzniku Země a života. Možná nám toto tajemství zůstane ukryté navždy, je ale dobrodružné pátrat a ptát se. Nikdy nevíte, co odhalíte.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář