Vychytralí podvodníci i naivní oběti. Svět zločinu má také své legendy

Někteří podvodníci jsou skutečně vynalézaví. Nestačí, že dělají něco, co v žádném případě není legální, ale také se vyžívají v tom, aby se na jejich kousky nezapomnělo. Profesionální podvodníci sázejí na nejrůznější fígle, ale společné mají také to, že by se neobešli bez důvěřivců a hloupých lidí, kteří se nechají velmi hloupě oškubat.

V jednoduchosti je krása

Některé triky jsou tak jednoduché, že je skutečná ostuda jim naletět. Ale paradoxně právě tyto triky bývají ty nejúspěšnější. William Thompson od roku 1840 v New Yorku mnohokrát úspěšně zopakoval snadný kousek, který sázel především na jeho dobrácký obličej a slušné oblečení, které jej řadilo k vyšší střední společenské třídě. O co vlastně šlo? Na ulici vždy oslovil nějakého boháče a choval se k němu od prvního momentu jako ke starému příteli, kterého léta neviděl. Myslíte, že na takový směšný trik byste nenaletěli? Určitě? Co třeba nějací staří přátelé z letního tábora nebo ze základní školy? Prohodí pár vtípků a univerzálních, důvěrně znějících frází, a než se nadějete, rázem mu dobrovolně půjčujete své hodinky nebo hotové peníze. Dnes by takový trik už nejspíš neprošel – lidé by si aspoň chtěli vyměnit telefonní číslo nebo se nějak jinak pojistit. V době bez telefonů to ale mohlo mít docela úspěch.

Thompsonovi tento jednoduchý trik procházel celých devět let. Ale i štěstí sebejistého podvodníka se jednou vyčerpá. Jistý vážený pan McDonald se také na Thompsonovu fintu nachytal a své zlaté přívěskové hodinky v ceně 110 dolarů mu rád zapůjčil. Jenže smůla podvodníčka dostihla v tom, že jako na potvoru na McDonalda v obrovském New Yorku hned druhý den opět narazil. Celý případ se tedy konečně dostal k soudu a Thomsonovi se podařilo prokázat několik stovek drobných krádeží, za které skončil na dlouhá léta ve vězení.

Pirátské bohatství na dosah

Další případ sleduje osudy Oscara Hartzella, který začínal jako pomocník šerifa v zapadlém městečku státu Iowa. Práce ho ale příliš nenaplňovala a do kapsy měl pořád hluboko. Často ale docházel na soudní líčení, která se mu stala v podstatě „vysokou právnickou školou“. Načerpal řadu informací, díky kterým mohl působit skutečně vzdělaně a znale. A právě pod smyšleným titulem advokáta rozjel svůj ambiciózní plán. A za pomocníka si zvolil slavného mořeplavce Francise Drakea ze 16. století. Hartzell vyhledal v Iowě rodiny s příjmením Drake a oznámil jim, že i když o tom nejspíš neví, jsou vzdálenými potomky slavného piráta, který za sebou zanechal pohádkové bohatství. To se ještě ke všemu po více než tři sta letech zvýšilo o značnou sumu na procentech. Jenže Britové celé dědictví zadržují a je potřeba, aby se o něj jeho právoplatní majitelé začali zajímat.

Překvapeným obětem sdělil, že i oni mají na jmění nárok a on je jako právník bude zastupovat a celou žalobu povede až mezinárodnímu soudu. Odměnou jim samozřejmě bude vysněné bohatství, ale nejprve je nutné uhradit náklady právního zastoupení. To, co ale odměnou získají, několikanásobně předčí jejich investici! Za každý dolar, který dají „na žalobu“, dostanou po procesu 500 zpátky. Hartzellův svérázný výklad historie a práva nikomu nepřišel podezřelý. Od důvěřivců tak zinkasoval statisíce.

Dlouhých patnáct let mu jeho trik procházel a on si žil na vysoké noze v Londýně. Počet napálených, povětšinou obyvatel státu Iowa, se odhaduje na ohromné číslo – 70 tisíc! A řada z obětí dokonce odmítala uvěřit, že jim Hartzell skutečně lhal a že nejde jen o zástěrku Británie, která odmítá poklad vydat.

Když vás spravedlnost dostihne

I v dnešní době je důležité umět se narodit. A v 19. století hrál původ ještě významnější roli. Lord Herbert Hamilton Glencairn zvaný též Lord Gordon Gordon to moc dobře věděl. Aby ne, když byl pokrevně spřízněn se slavnými Campbelly a jeho rodokmen prý sahal až k dávným králům Skotska. Bohužel pro něj, tento rodokmen byl jen snůškou lží, kterou si vyfantazíroval, aby na tom – jak jinak – vydělal. V Londýně prý roku 1868 vylákal pod jménem Lord Glencairn z klenotnictví Marshall a syn celých 250 tisíc liber. Po čase mu ale Anglie začala být malá a zatoužil po zemi za oceánem. Do USA zavítal s historkou, že hledá a ve velkém skupuje pozemky pro evropské investory. Tehdy to nebylo nic nemožného, takových lidí se po Americe potulovalo hned několik. A Gordon uměl svůj příběh i mistrně podložit velkými a slavnými jmény. Jeho vrcholným kouskem byla „koupě“ železniční tratě Eire, o kterou měl v roce 1872 eminentní zájem nesmlouvavý průmyslník Jay Gould. 

Lord Gordon mu nabídl rozumný obchod – ví, že akcie zmíněné železniční společnosti jsou ze dvou třetin v držení šlechticů a bankéřů z Velké Británie. Ale on je schopen je sehnat. Samozřejmě to ale bude něco stát, za takovou pomoc se platí zlatem. Gould okamžitě „nasypal“ prakticky neznámému podvodníkovi milion v ak­ciích vlastní firmy a k tomu ještě celých 200 tisíc dolarů v hotovosti! A Gordon by byl hlupák, kdyby s takovými financemi pěkně rychle nepláchl pryč do bezpečí. Příběhu naivního Goulda se poté chytil místní tisk, který si z jeho hlouposti dělal týdny srandu. Dlouhé roky se pak táhly spory o vydání Gordona z Kanady zpět do USA, kde by mohl být postaven před spravedlnost. A když po několika letech padl finální rozhodnutí, Gordon uspořádal mohutný večírek, v jehož závěru si prostřelil hlavu. Než jít před soud, rozhodl se raději odejít ve velkém stylu.

Zločinecká síť

Reed Waddell se už v mládí zapletl do hazardu, kde přišel prakticky o veškerý svůj majetek. Jeho rodina ovšem nechtěla mít doma karbaníka, který by akorát rozhazoval těžce vydřené peníze, a tak ho rovnou odstavila od dědictví. Waddella tedy trápily hned dvě věci – jak se pomstít falešným hráčům, kteří ho oškubali, a kde přijít k penězům. A z poctivce se proto rychle přehrál na kriminálníka. Spustil svůj vlastní byznys, v rámci kterého zajišťoval klientele z podsvětí praní špinavých peněz a padělání bankovek. Velký zájem o ně měli zvláště bookmakeři, falešní hráči a lidé z podvodných sázkových kanceláří. Princip fungování podfuku byl jednoduchý – na dostizích vsadíte falešné peníze, které pořídíte za zlomek ceny originálu, a výhru dostanete zpět v pravých penězích.

Waddell byl ale dost chytrý na to, aby se nechal jen tak snadno chytit. Pokaždé to nahrál tak, že si jeho kavky prohlédly regulérní americkou měnu (kterou vydával za povedený falzifikát), a v pravý moment pak sáčky či kufříky s prodávanými penězi prohodil. Napálení šejdíři od něj odcházeli jen s nastříhanými novinami, a pochopitelně si nemohli jít stěžovat na policii. Jenže od té doby byl jeho život plný nebezpečí a pronásledování, neboť napálení zločinci to nechtěli nechat jen tak. Sice si následující roky žil v luxusu, ale po několika letech ho jeho podvody dostihly a zemřel kulkou svého spolupracovníka.

Když policie ani soud nepomůže

Mezi jedny z nejznámějších zločinců se bezpochyby řadí i Lou Blonger. Jeho život byl přitom velice bohatý na zážitky. Ve čtrnácti letech vstoupil do armády, procestoval Divoký západ, kradl a podváděl, uprchl do Mexika a vedl několik zločineckých gangů. Jenže nikdo nemládne, a tak se „na stará kolena“ usadil v Denveru. A tady zúročil své mnohaleté zkušenosti tak, že město v podstatě proměnil v americké centrum podvodu, falše a klamu. Do učení se k němu stahovali šejdíři nejen z celých Států, ale i z Evropy. Vedl tu několik nočních klubů, barů a kabaretů, kde se ve hře s cinknutými kartami, kostkami a ruletami zdokonalovali jeho žáci. Blogner se navíc díky svým majetkům dokázal pojistit i tak, že uplatil policii i soudce, aby mu jeho nekalé počínání snadno procházelo.

Díky tomu mohl také s úspěchem několikrát provést opravdu velké triky. V pronajatých domech otevíral celé sázkové kanceláře, které byly k nerozeznání od originálů. Jen s tím rozdílem, že jejich zaměstnanci a všichni překřikující se sázející patřili k jeho týmu. Oběti byly tedy akorát oškubány o všechny finanční prostředky a ani nevěděly, jak se to vlastně stalo. Jenže i jeho spravedlnost nakonec dostihla. Před soudní tribunál pak nastoupil nejen sedmdesátiletý Blonger, ale i 33 jeho spolupracovníků. Coby kápo gangu vyfasoval sedm let. Ve vězení ale vydržel jen jediný rok a pak se odebral na onen svět.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *