Egypt je dodnes symbolem ohromné starověké civilizace, jejíž výtvory v nás budí obdiv i o stovky a tisíce let později. Mezi nejznámější symboly starověkého Egypta samozřejmě patří pyramidy, ale kromě nich také čtyři monumentální sochy, které dnes navíc již nestojí na svém původním místě, a jejich přesun byl skutečným milníkem archeologického inženýrství.
První pohled na chrámy Abú Simbel vám dozajista vezme dech. Jejich dominantou jsou čtyři dvacetimetrové sochy, které shlížejí na návštěvníky a nenechají nikoho na pohybách o umu egyptských stavitelů. Málokdo ale ví, že nemá jít i podobizny čtyř různých faraonů, ale jsou to čtyři idealizované portréty jediného muže – faraona Ramesse II. Tímto způsobem měla být vyjádřena jeho božská podstata, která přesahuje běžného smrtelníka.
Pocta Ramessovi
Výstava těchto chrámů byla zahájena okolo roku 1264 př. n. l. a během dvaceti let dovedla sochy armáda řemeslníků k dokonalosti. Obrovský monument měl být trvalou připomínkou vojenské, technické, organizační i spirituální nadřazenosti egyptské země. Nejvýraznější částí celého komplexu jsou samozřejmě obří sochy, ale podél jejich nohou i v útrobách pískovcového masivu za nimi se ukrývají další cenné poklady. U kolen soch si můžeme všimnout menších postav, což jsou podle všeho členové faraonovy rodiny – jeho matka, manželky i nejvýznamnější ze synů a dcer. Zvláštní místo mezi prostředními obry zaujímá také bůh slunce Re s hlavou sokola.
Vstupem projdete do velké síně, kterou podepírá osm mohutných sloupů. Před každým z nich se tyčí další, desetimetrová socha faraona Ramesse. Půjdete-li dále, vejdete do svatyně s velkými sochami znázorňujícími bohy, jimž je chrám zasvěcen, tedy Re, Amuna a Ptaha. Komplex byl navíc vybudován s tím záměrem, aby první paprsky slunce během jarní a podzimní rovnodennosti pronikly dovnitř, a nakonec ozářily tři z výše zmíněných soch v hlubokém nitru stavby. Ptah, který byl vládcem temnoty a podsvětí, však měl zůstat navždy ve stínu.
Megalomanský projekt Egypta
Co však činí tento historický monument mimořádně zajímavým není pouze jeho architektonická dokonalost. Do historie se zapsal i tím, že byl kompletně přesunut – a díkybohu úspěšně. Koncem 50. let se totiž egyptská vláda rozhodla vybudovat na Nilu novou přehradu. Projekt nové Asuánské přehrady měl skutečně vysoké cíle. Hydroelektrárna, která by zde vznikla, měla pokrýt potřeby celého egyptského průmyslu a vzniklé Násirovo jezero mělo utlumit tradiční výkyvy v průtoku mohutné řeky. Tak by se mohlo zabránit záplavám, ale i obdobím sucha, která likvidovala místní zemědělství.
Jenže takový projekt měl samozřejmě významný mezinárodní přesah. Půjčku na vybudování nádrže neschválila Světová banka na nátlak Spojených států, kterým se nezamlouvalo politické sbližování Egypta a SSSR. Reakcí na to bylo znárodnění Suezského průplavu, významné dopravní tepny spojující Rudé a Středozemní moře a pověstné „továrny na peníze“. Takový krok ale vyvolal negativní reakci Británie a Francie, která dokonce vyústila v plánování invaze do Egypta. Akce však skončila debaklem a obrovskou mezinárodní ostudou, která jen urychlila pád koloniálních dominií obou států. A jelikož egyptské politické záměry nezbrzdila ani hrozba války, bylo tím více jasné, že jim nezabrání ani hodnota prastarých chrámů Abú Simbel. Bylo tedy potřeba urychleně jednat.
Záchrana památky
Aktivity se chopil především fond UNESCO. Dokázal k nenahraditelným monumentům přitáhnout pozornost celého světa – a ukázalo se, že historická hodnota není světu lhostejná. Egyptskou vládu se podařilo přesvědčit o nutnosti chrámy zachovat, ačkoliv finanční náklady byly astronomické. Jen cena přesunu největšího svatostánku se odhadovala na 40 milionů dolarů, což je dnes asi 6,6 miliardy korun. A záchranu nepotřebovala jen jedna, nýbrž celkem deset památek. Musely se rozebrat a znovu postavit na vyvýšeném místě, tak aby na ně vody přehrady nedosáhly.
Až neuvěřitelnou polovinu peněz shromáždil fond od nejrůznějších dárců. Druhou část se pak zavázal pokrýt Egypt. A je otázkou, zda věští roli hrál sentiment k vlastní historii, nebo spíše obavy o turistický průmysl, který se později stal jedním z hlavních zdrojů ekonomiky země. Egyptská vláda nehodlala s výstavbou přehrady otálet, a tak se záchrana chrámů proměnila v závod s časem, který řešily stovky archeologů, inženýrů a dalších odborníků.
Přesnost v každém kroku
Archeologickou část prací vedl od roku 1964 polský egyptolog Marian Michalowski, Ten věřil technickému řešení z pera švédské firmy VBB, která tak převzala dohled nad inženýrskou fází. Celý komplex bylo třeba rozřezat na dvacetitunové kvádry a přemístit je o 200 metrů dál a 65 metrů výš. První stádium dokumentace bylo klíčové pro úspěch celé akce – všechno muselo být pečlivě změřeno a nafoceno. Chrámy měly být přeneseny s naprostou pečlivostí ve stejné vzdálenosti od sebe. Během exkavačních prací navíc stoupala archeologům voda doslova za zády současně s tím, jak rostla hráz dokončované přehrady. Krátil se čas a limity měly i stavební postupy. Inženýři se od archeologů museli naučit, že sochy nepředstavují kámen jako každý jiný, ale že jde o zcela nenahraditelný kus historie, kterou může ztráta či zničení jediného bloku nenávratně poškodit. Archeologové zase museli pochopit, že nelze zajistit, aby byl chrám přenesen bez jediné změny a při zachování každého detailu. Kompromis zněl, že se řezy skulptur a reliéfů provedou výhradně pomocí ručních pil a nikdy nepůjdou přes tváře soch ani cenné detaily.
Neuvěřitelný úspěch
Trvalo celé čtyři roky než se památku podařilo úspěšně přemístit a nově vystavět. Inženýři vytvořili umělý kopec a jeho čelo osadili pískovcovými bloky, které připomínají původní skalní stěnu. Uvnitř se však skrývá ohromný železobetonový dóm s výškou 25 metrů a průměrem 60 metrů, v jehož útrobách pak byly bloky vnitřních chrámů pečlivě uspořádány. Devět let po dokončení základních prací, tedy roku 1979, se chrám dostal na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Dnes patří mezi top turistické atrakce a památky, které nám dokládají dokonalost egyptské civilizace. Právě díky modernímu přesunu jde také o technicky nejlépe zajištěnou starou památku této africké země. Perličkou je to, že při sestavování chrámu došlo k drobné chybě, která je však zcela marginální, zvážíme-li rozměry celé akce. Sluneční paprsek, který prochází jeho částí, dnes ukazuje rovnodennost s rozdílem jednoho dne oproti původní stavbě. Je to však další z mnoha zajímavostí, na které mohou průvodci davy turistů upozorňovat.
Napiš komentář