Vězení, které zlomilo i ostřílené kriminálníky je dnes už spíše lákadlo pro turisty

Jaké je jedno z nejznámějších vězení na světě? Většině z nás jistě nebude neznámé jméno Alcatraz. Vězení, které se nachází na malém skalnatém ostrůvku na dohled od San Francisca, prý patřilo k těm vůbec nejtvrdším. Ale tento ostrůvek si nesl temnou pověst ještě dávno předtím, než na něm vyrostly první cely.

Ostrovu, kterému dnes říkáme Alcatraz, se totiž obloukem vyhýbalo už domorodé obyvatelstvo, které zde žilo dlouhá staletí před tím, než v okolí začalo růst mohutné americké velkoměsto. Podle prastaré legendy na tomto kamenném ostrůvku měli sídlit zlí duchové, čemuž odpovídal i původní indiánský název – Ďábelský ostrov. Pro Evropany bylo toto tajemné místo znovuobjeveno v roce 1775. Nijak zajímavý dojem ale nebudilo – prostě další z mnoha nehostinných kamenných ostrovů. Místo bylo podle množství mořských ptáků pojmenováno Isla de los Alcatraces neboli Ostrov pelikánů. Postupné komolení španělského jména nakonec vedlo až k dnešnímu pojmenování Alcatraz.

Strategické místo

Pod dobu dalších více než 70 let se na ostrově nic nedělo a žil si svým vlastním životem. Až v roce 1846 jej od mexického guvernéra získal darem Julian Workman, který se zavázal na něm vybudovat maják. Nakonec však ostrov přešel do vlastnictví vojenského důstojníka a politika Johna Charlese Frémonta, který jej odkoupil za naprosto minimální částku pěti tisíc dolarů. On pak navrhl vybudovat zde vojenské opevnění, jež by chránilo především přilehlé San Francisco.

O nějakou dobu později vlastnictví Alcatrazu opět přešlo vládě a tehdejší prezident Millard Fillmore jej vzhledem ke strategické poloze nařídil využívat k vojenským účelům. Výstavba vojenské základny započala v roce 1853, ovšem postupně se v nehostinném terénu velmi prodražovala. V 60. letech 19. století zde našlo svůj domov celkem 111 děl, 450 elektricky řízených podvodních min i dokonale opevněná příjezdová cesta. Jenže technologie rychle zastarávaly a nákladná vojenská pevnost ztrácela své využití. A řešení se vyloženě nabízelo – dokonale izolované místo, odkud nebylo úniku – ideální pro vězně nebo nepohodlné a nežádoucí lidi. I proto sem vážné provinilce deportovali již v dobách občanské války (1861–1865). Oficiálně se pak Alcatraz stal vojenskou věznicí roku 1907.

Tvrdé podmínky, které zlomily i nejtvrdší zločince

A skutečně to nebylo vězení, kde byste si mohli odpočinout a v poklidu si odsedět trest. V ostrovním vězení trestanci velmi často umírali v důsledku tvrdých podmínek. Po skončení občanské války sem byli umisťováni především váleční trestanci a v 30. letech 20. století nastoupila nová vlna zločinu – gangsteři. Lidé, kteří se provinili únosy, bankovními přepadeními a vraždami se stali v mnoha amerických městech každodenní realitou a policie jejich tempo nezvládala. S řešením přišel v roce 1933 tehdejší ministr spravedlnosti Homer Cummings, který navrhl vytvořit jakési supervězení, kam by se posílali ti nejhorší z nejhorších. A podmínky by byly natolik tvrdé, že by dokázaly zlomit i otrlé zločince a působily by jako skvělá výstraha. První federální věznice se zvýšenou ostrahou začala na ostrově fungovat v roce 1934 a brzy si vysloužila přezdívku Skála. Brzy získal Alcatraz pověst hrozivého místa, odkud se dalo odejít pouze jedinou cestou – v rakvi.

V bývalé vojenské pevnosti bylo vystavěno 600 betonových cel s ocelovými mřížemi. Každá cela měřila dva krát tři metry a byla určena pro jediného vězně. Pevnost nepřetržitě hlídali ozbrojenci sídlící ve strážních věžích. Jakékoliv porušení kázně se velmi tvrdě trestalo. Asi nikoho tedy nepřekvapí, že se ve vězní brzy začal rozmáhat nešvar častých sebevražd.

V Alcatrazu našli svůj nový domov také zločinci velmi známí po celém světě – například George Kelly nebo Floyd Hamilton, komplic Bonnie a Clyda. Nějaký čas zde pobyl i Al Capone. Téměř třicet následujících let zůstala věznice věrna své pověsti, jež ostatně zcela nevybledla ani dnes. Ale v 60. letech minulého století se začaly ozývat hlasy, které upozorňovaly na nelidské podmínky, které byly v rozporu s lidskými právy. V březnu roku 1963 pak Federální vězeňská kancelář Alcatraz uzavřela.

Konečně na svobodě?

Rok předtím se však povedlo něco, co se do té doby pokládalo za zhola nemožné. Frank Morris a John a Clarence Anglinovi – tři vězni odsouzení za bankovní loupež – se rozhodli skalnaté břehy Alcatrazu navždy opustit. Celkem se z této hrůzostrašné věznice pokusilo utéct 36 vězňů, ale s neslavným koncem. 23 z nich bylo prakticky ihned chyceno, šest zastřeleno a dva utonuli v moři. Trojice kriminálníků proto strávila přípravou na útěk dlouhé měsíce. Měli to štěstí, že pracovali ve vězeňské dílně, odkud si „vypůjčili“ všechny potřebné nástroje. Vrtačku například zhotovili ze součástí vysavače a dělnický stejnokroj jim zase posloužil jako plachty do loďky. Ke krytí tajné akce také vytvořili realistické makety svých obličejů, které na noc přikrývali dekami. Dozorci si mysleli, že vězni pokojně spí, zatímco oni se tajně prokopávali z cely ven – výhodou bylo, že stavba narušená slanou vodou se nástrojům poddávala poměrně snadno.

Nakonec se jim podařilo vyšplhat údržbářskou šachtou, přelezli střechu a po okapu se spustili na vytouženou zem. Vyrobili si malé loďky a zmizeli pravděpodobně na tři kilometry vzdálený Andělský ostrov. Cesta ke svobodě však byla ještě hodně daleko. Do karet jim především nehrála nízká teplota moře a také to, že se museli nepozorovaně dostat z poměrně rušného zálivu, kde denně projedou desítky lodí. Podle oficiálního stanoviska věznice se muži utopili. Jejich těla však nebyla dodnes nalezena, a tak se dodnes traduje, že se výtečníkům skutečně podařilo uprchnout a začít někde nový život.

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *