Snad nikdo z nás se netěší na stárnutí. Bojíme se nejen ztráty zdraví a vitality, ale děsí nás i vyhlídky na to, že budeme trpět a budeme na někom závislí. K tomu se přidávají i úvahy o smrti a hned je řada důvodů ke smutku a obavám. Už odpradávna se proto lidé snažili stárnutí zpomalit a případně se i zcela vyhnout smrti – tedy nastavit ji jako dobrovolnou věc, nikoliv nevyhnutelný závěr každého života. A i když se za celá ta tisíciletí nepodařilo najít účinný lék na stárnutí, přesto se někteří lidé stále nevzdávají.
Například australský biolog David Sinclair, profesor genetiky na lékařské fakultě Harvardovy univerzity, věří, že tento přirozený koloběh života lze zvrátit. Fenoménu stárnutí zasvětil v podstatě celou vědeckou kariéru a dospěl k závěru, že stárnutí možná není nevyhnutelné, a to samé by mohlo platit i o smrti jako takové. Zní to neuvěřitelně? Tak si přečtěte, na čem své teorie a úvahy staví.
Proč umíráme?
Sinclair vychází z předpokladu, že základním cílem organismu je rozšiřovat své geny, a čím déle, tím lépe. Je tedy poněkud překvapivé, že přírodní výběr nezvýhodňoval dlouhověké jedince na úkor krátkověkých a nevytvořil během celé dlouhé doby evoluce takové živé formy, jež by se dokázaly množit neustále po stovky, či dokonce tisíce let.
Existují sice některé stromy, které rostou celá milénia, a určití živočichové mohou žít i několik století. Jsou to však zářné výjimky, zbytek živého světa spíše spěje k poměrně rychlé zkáze. Zdá se, že žít věčně a bez přestání plodit není možné.
Existuje hned několik teorií, které toto vysvětlují – od těch, co tvrdí, že je potřeba, aby staré organismy daly šanci novým, které se mohou prostředí lépe přizpůsobit, až po teorii „těla na jedno použití“. Podle této teze existuje jakási rovnováha mezi množstvím zdrojů, jež lze vynaložit na rozmnožování a na údržbu. Organismus se tedy může množit rychle a zemřít brzy, nebo se množit pomalu a žít dlouho. Jiní badatelé ale zase věří, že délka dožití závisí například na rychlosti metabolismu, hromadění genetických mutací během života, úniku volných radikálů a stárnutí mitochondrií.
Informační teorie
Podle Sinclaira ovšem ani jedna z těchto teorií není správná a proces stárnutí ve skutečnosti nevysvětluje. Sám tedy přišel s vlastní, tzv. informační teorií stárnutí. Podle něj organismus roste a množí se jen za příznivých okolností. Jakmile se ale podmínky pro život zhorší, je lepší přesměrovat zdroje k přežití či k opravám případných poškození a vyčkat na lepší časy, aby se poté opět mohl začít bezpečně rozmnožvat.
Tvrdí, že konečnou a nejzákladnější příčinu stárnutí představuje ztráta tzv. epigenetické informace, která se na rozdíl od genetické informace nenachází v DNA, ale skládá se z různých chemických značek, jež jsou na DNA navěšeny (tzv. epigenom). Ten je pak odpovědný za buněčné dělení, a tudíž třeba i za vývoj novorozence z původně víceméně stejných buněk.
Ztráta důležitých údajů
Sinclair tvrdí, že tato epigenetická informace se může ztratit – ale jak? Zásadní roli prý mají enzymy zvané sirtuiny, které se vedle epigenomu starají rovněž o opravu DNA. Je-li poškozena příliš, jsou sirutiny příliš zaneprázdněné jinde a nemají čas věnovat se epigenomu. Tam se poté mohou začít hromadit chyby. Například se zapínají geny, jež mají být vypnuté, a naopak. Vzniká tak epigenetický šum – což Sinclair považuje za finální příčinu stárnutí a vzniku souvisejících nemocí.
Nestojí na vodě
Tato teorie je samozřejmě pro laika velmi náročná na pochopení, ale důležité pro nás je spíše to, že se opírá o skutečné a reálné důkazy, a nikoliv o nějaké domněnky. Dá se s ní tedy ztotožnit daleko lépe než s jakoukoliv předchozí teorií. Pokud by byla pravdivá, znamenalo by to nicméně poměrně zásadní posun – bylo by totiž možné stárnutí skutečně výrazně zpomalit, nebo i zcela zastavit. Ztráta epigenetické informace totiž patrně není nevratná a pracuje se na technologiích, které by mohly ztracenou i formaci navrátit.
Jak žít déle už teď?
Sinclair se však neomezuje jen na neurčité budoucí vyhlídky. Ve svých pracech se již nyní zaměřuje na poskytování návodu, jak si i dnes, za pomoci dostupných technologií a metod, život prodloužit. Ke klasickým doporučením se řadí například kalorická restrikce, tj. snížení množství přijímané potravy při zachování její pestrosti. Ukázalo se totiž, že právě tento krok dokáže zpomalit stárnutí u řady organismů, včetně myší či makaků.
Oblíbeným doporučením je také fyzická zátěž či vystavování těla chladu. Obecně jde tedy o to, aby se tělesná schránka tu a tam ocitla ve stresu – to totiž dokáže aktivovat geny dlouhověkosti a růst s rozmnožováním nechá na později. K prodloužení života by se zřejmě daly využít i některé dnes již dostupné léky, jako rapamycin, resveratrol či metformin, předepisovaný pacientům s cukrovkou.
Jak to bude dál?
Sinclair věří, že ti, kdo jsou dnes ve středním věku, se budou běžně dožívat víc než sta let. Jenže to s sebou přináší mnohé velmi závažné důsledky. V podstatě by to znamenalo přelidnění planety, ale také třeba zhroucení důchodových systémů, které nepočítají s tím, že by mohl člověk strávit v penzi klidně polovinu života.
Podle Sinclaira jsou to všechno ale snadno řešitelné problémy, takže není třeba se obávat. Samozřejmě je jasné, že s pozdějším věkem dožití se také prodlouží doba, po kterou je člověk schopen aktivně pracovat. Do důchodu se tedy nebude chodit v 60, ale třeba až 80, což je koneckonců něco, s čím již některé reformy, zdá se, trochu počítají. Sinclair také věří, že nové technologie umožní uživit více lidí – což je sice možné, ale stálo to neřeší fakt, že zde bude hlava na hlavě.
ZDROJ: https://www.foundmyfitness.com/episodes/david-sinclair
Zdroj obrázků: Pixabay
Napiš komentář