Málokterý z mýtů je tak dobře známý a populární jako právě ten o bájné Atlantidě. Vznikají o ní příběhy, písně, a dokonce ji řada dobrodruhů stále marně hledá. A přitom se nám svědectví o této ztracené civilizaci dostalo do rukou jen díky dvěma zdrojům od jediného autora. Proč tomuto mýtu tedy věřit? Snad právě její nedostupnost a ohromné bohatství, které slibuje, činí z Atlantidy námět pro mnoho smyšlených historek i reálných objevů.
Kdo všem zamotal hlavu
Od koho se tedy naše civilizace o existenci Atlantidy dozvěděla? Řeč je o filozofovi Platónovi. Geniálním mysliteli, který dle tradice sepsal více než 36 velkých prací. Žil v období okolo 4. století před Kristem. Ve dvou z jeho děl, v dialozích Tímaios a Kritiás, se o Atlantidě zmiňuje. Jedna z postav z Platónovy knihy vypraví příběh, který se traduje po celé generace, ale musí být pravdivý, neboť pochází od athénského zákonodárce Solóna. Je to příběh o velkém boji mezi Aténami a tehdejší námořní velmocí, Atlantidou.
Podle příběhu utrpěla Atlantida proti všem předpokladům od Atén porážku. Kdysi mocné impérium nyní klečelo na kolenou, uzavřelo se do sebe a žilo jen z obchodních výnosů. I kvůli tomu obyvatelé morálně zakrněli, a to byl začátek konce bájné Atlantidy. Bůh Zeus se totiž na zkaženou civilizaci rozhněval a smetl ji do moře. Podle příběhů nastala v Atlantidě mocná zemětřesení a povodně, všechno se během jediného dne a noci propadlo do země a kdysi slavný a bohatstvím i moudrostí oplývající ostrov nenávratně zmizel v hlubinách moře. Od té doby pak již zůstala jen legenda, která se předávala z generace na generaci.
Historie mlčí
Jenže nyní přichází hlavní otázka: Pokud by se celý příběh skutečně zakládal na realitě, jak je možné, že jinde o něm není ani zmínka? Je skutečně možné, aby se takto významná událost jen tak vytratila z lidské historie a byla zapomenuta? Kromě Platóna se nikdo jiný o podobných událostech nezmiňuje, a to k nám přes tisíce let historie doputovaly stovky archaických řeckých děl, veršů a filozofických pojednání. Celé je to tedy možná až moc podezřelé. Druhou otázkou pak zůstává, proč by se tak moudrý člověk jako Platón sám nechal zmást mýtem, který nemá v historických podkladech žádnou oporu. Skutečně tak věřil svému “zdroji” nebo snad věděl o nějakých důkazech, které ale nezmiňuje? Jisté je, že Platón rozhodně nebyl žádná naivka a na své důvěryhodnosti si zakládal.
Zdá se, že je velmi jednoduché šmahem celý příběh odmítnout jako dětskou povídačku. Platón se teoreticky mohl spíše snažit o ilustraci ideální společnosti a využil motiv Atlantidy jako varování před morálním úpadkem a lenivostí. Koneckonců nebylo by to poprvé ani naposledy, co užíval ve svých dílech různých příměrů. Jiní vykladači jeho děl zase tvrdí, že se může jednat o popis jakési iniciační cesty duše k prozření. Struktura popisovaného města může nastiňovat různé stavy osvícení a chápání tajemné struktury toho, co je nad naše pozemské vnímání. Nicméně to se nijak nevylučuje ani s variantou, že takové město (možná ne tolik idealistické) skutečně kdysi existovalo a mohlo neslavně skončit vlivem přírodní katastrofy, která tehdy mohla být snadno připsána božskému řízení.
Příslib bohatství a slávy
Hledači pokladů se stále pokoušejí Atlantidu objevit především proto, že by dle legendy měla ukrývat velké bohatství. Město mělo být postaveno na třech pruzích země, které byly překlenuty mosty, ohrazené hradbami a propojené vodními cestami, po kterých mohly pohodlně plout lodě. V samém středu ostrova stál Poseidónův chrám dlouhý 150 metrů, pokrytý zlatem, stříbrem a slonovinou. Je tedy zřejmé, že kdyby byl takový chrám skutečně objeven, jeho bohatství by bylo nevyčíslitelné.
Napiš komentář