Carnac ve Francii patří k nejznámějším evropských prehistorickým nalezištím. Tato oblast byla totiž díky příjemnému podnebí a blízkosti moře kontinuálně obydlena tisíce let, a proto je to ideální místo, kde se dají najít pozůstatky z řady historických období. Návštěvníky sem ale nejvíce lákají kamenné pomníky, menhiry, které jsou zde na velké ploše rozesety.
Tyto pomníky náboženství si nejprve přivlastnili Keltové a jejich druidi, kteří mnohé kameny sestavili do podoby soustředných kruhů. Římané zase na tomto místě uctívali svá božstva a vše završili křesťané, kteří vrcholky některých menhirů otesali do podob křížů a nad pohřebními mohylami vztyčili kostely. Proplétají se zde nejen dějiny, ale také náboženství, a o to více je toto místo fascinující.
Návštěva kamenných alejí
Nejpůsobivější lokality představují zejména tři pole osazená kameny: Le Ménec, Kermario a Kerlescan. Na prvně jmenovaném místě najdeme nejvíce zachovalých kamenů, které nebyly nějak upraveny nebo využity pro stavbu domů, a proto je na nich nejsnadněji patrný záměr stavitelů.
Najdeme zde kamenný kruh s překlady, tzv. kromlechem, a směrem na severovýchod z ní vychází 11 megalitických alejí. Tyto jednotlivé kameny jsou uspořádány do pásu širokého asi 100 metrů a jsou v délce asi jednoho kilometru seřazeny podle velikosti. Toto ohromné sousoší 1 099 balvanů opět zakončuje dnes už nerozeznatelný kromlech na východě.
Kermario je o něco menší. Najdeme zde deset řad podobných rozměrů a tyčí se zde 1 029 kamenů. A Kerlescan jich má ve 13 řadách celkem 555, s výškou do 4 metrů. Nedaleko můžeme také navštívit velkou mohylu Le Manio nebo kruhovou hrobku Cairn de Kerkado, na jejíž vchod o zimním slunovratu dopadají paprsky vycházejícího Slunce.
Dechberoucí zážitek
Je bezpochyby pravdou, že návštěva tohoto místa vás na chvíli zastaví v čase a umožní vám žasnout nad těmito němými svědky uplynulého času. Lze se pouze dohadovat, jaké rituály se zde před šesti tisíci lety odehrávaly. Pravděpodobně však měly co do činění s uctíváním duchů předků. Kromlechy mohly představovat malé svatyně, zatímco dolmeny zřejmě sloužily jako otevřené hrobky. S ostatky mrtvých si pak bezpečně poradily přírodní živly či zuby predátorů. Je možné, že se tato místa odpočinku po celá staletí dědila mezi rodinnými klany.
![](https://zajimavaevropa.cz/wp-content/uploads/2021/05/menhir-891342_1920-1024x683.jpg)
Do Carnacu každoročně zavítají statisíce návštěvníků, a proto je třeba oblast pečlivě chránit, aby vzácné artefakty nebyly poškozeny. Na některé kameny proto není dovoleno sahat, jiné si ale můžete bez ostychu pořádně ohmatat a dostat se tak do přímého kontaktu s dávnou minulostí.
Mezi nejoblíbenější místa bezpochyby patří obrovitý menhir Keorlac. Ten měřil původně více než 12 metrů, ale v 19. století do něj udeřil blesk, takže dnes měří „jen“ 9,5 metru, ale stále je to největší stojící kámen ve Francii. Dávní stavitelé vztyčili kolos o hmotnosti několika stovek tun na kopci vysokém 132 metrů, aby byl dobře viditelný i z větší vzdálenosti. Postavit jej přitom nahoru jistě vyžadovalo extrémní úsilí i zručnost. Ještě počátkem 20. století k menhiru přicházeli novomanželé, aby si o něj otřeli břicho, a zajistili si tak početné a zdravé potomstvo.
Kdo byli stavitelé?
Asi nejčastější otázkou zůstává, kdo záhadné menhiry vlastně na místě vztyčil. K nejzdatnějším architektům patřili nejspíš příslušníci tzv. kultury zvoncovitých pohárů, jež se před pěti tisíci lety rozšířila prakticky po celé Evropě i na sever Afriky. Tito lidé si nebudovali trvalá sídla, a nejspíš tedy kočovali za potravou a lepšími klimatickými podmínkami. Zřejmě ale věřili v posmrtný život i v moc předků. Stavěli tedy tyto hrobky s přilehlými pomníky, a to zjevně za cenu obrovských obětí a dřiny mnoha generací. Kameny na stavbu těžili v místech, kde je plánovali vztyčovat, a pracovali pravděpodobně s promyšleným systémem lan a náspů, aby se jim podařilo balvany vztyčit a upevnit.
Fantazírování
V minulosti však podobné vysvětlení nebylo k dispozici, a proto se lidé daleko častěji uchylovali k fantazírování o účelu a stavitelích těchto kamenných obrů. Hovořilo se mimo jiné o mimozemských civilizacích, ale nejpopulárnější byly příběhy spojované s artušovskými legendami, jež se velmi rozvinuly v pozdním středověku a ovlivnily celou rytířskou kulturu západní Evropy. I díky tomu je možné nedaleko Carnacu navštívit například hrobku čaroděje Merlina. Nejde však o nic světoborného, takže skuteční fanoušci možná budou poněkud zklamání.
O něco víc vaši fantazii možná zjitří „údolí bez návratu“, kde vyvěrá pramen obložený kameny. Podle legend měla právě u něj víla Viviane Merlina okouzlit a uvěznit ho v „devíti kruzích vzduchu“. Najít toto zřídlo je poněkud náročnější, takže to může být docela dobrodružný výlet pro milovníky záhad a tajemna.
ZDROJ: https://www.baiedequiberon.co.uk/megalithic-sites-of-carnac
Zdroj náhledového obrázku: pixabay.com
Napiš komentář