Carnac ve Francii patří k nejznámějším evropských prehistorickým nalezištím. Tato oblast byla totiž díky příjemnému podnebí a blízkosti moře kontinuálně obydlena tisíce let, a proto je to ideální místo, kde se dají najít pozůstatky z řady historických období. Návštěvníky sem ale nejvíce lákají kamenné pomníky, menhiry, které jsou zde na velké ploše rozesety.
Tyto pomníky náboženství si nejprve přivlastnili Keltové a jejich druidi, kteří mnohé kameny sestavili do podoby soustředných kruhů. Římané zase na tomto místě uctívali svá božstva a vše završili křesťané, kteří vrcholky některých menhirů otesali do podob křížů a nad pohřebními mohylami vztyčili kostely. Proplétají se zde nejen dějiny, ale také náboženství, a o to více je toto místo fascinující.
Návštěva kamenných alejí
Nejpůsobivější lokality představují zejména tři pole osazená kameny: Le Ménec, Kermario a Kerlescan. Na prvně jmenovaném místě najdeme nejvíce zachovalých kamenů, které nebyly nějak upraveny nebo využity pro stavbu domů, a proto je na nich nejsnadněji patrný záměr stavitelů.
Najdeme zde kamenný kruh s překlady, tzv. kromlechem, a směrem na severovýchod z ní vychází 11 megalitických alejí. Tyto jednotlivé kameny jsou uspořádány do pásu širokého asi 100 metrů a jsou v délce asi jednoho kilometru seřazeny podle velikosti. Toto ohromné sousoší 1 099 balvanů opět zakončuje dnes už nerozeznatelný kromlech na východě.
Kermario je o něco menší. Najdeme zde deset řad podobných rozměrů a tyčí se zde 1 029 kamenů. A Kerlescan jich má ve 13 řadách celkem 555, s výškou do 4 metrů. Nedaleko můžeme také navštívit velkou mohylu Le Manio nebo kruhovou hrobku Cairn de Kerkado, na jejíž vchod o zimním slunovratu dopadají paprsky vycházejícího Slunce.
Dechberoucí zážitek
Je bezpochyby pravdou, že návštěva tohoto místa vás na chvíli zastaví v čase a umožní vám žasnout nad těmito němými svědky uplynulého času. Lze se pouze dohadovat, jaké rituály se zde před šesti tisíci lety odehrávaly. Pravděpodobně však měly co do činění s uctíváním duchů předků. Kromlechy mohly představovat malé svatyně, zatímco dolmeny zřejmě sloužily jako otevřené hrobky. S ostatky mrtvých si pak bezpečně poradily přírodní živly či zuby predátorů. Je možné, že se tato místa odpočinku po celá staletí dědila mezi rodinnými klany.
Do Carnacu každoročně zavítají statisíce návštěvníků, a proto je třeba oblast pečlivě chránit, aby vzácné artefakty nebyly poškozeny. Na některé kameny proto není dovoleno sahat, jiné si ale můžete bez ostychu pořádně ohmatat a dostat se tak do přímého kontaktu s dávnou minulostí.
Mezi nejoblíbenější místa bezpochyby patří obrovitý menhir Keorlac. Ten měřil původně více než 12 metrů, ale v 19. století do něj udeřil blesk, takže dnes měří „jen“ 9,5 metru, ale stále je to největší stojící kámen ve Francii. Dávní stavitelé vztyčili kolos o hmotnosti několika stovek tun na kopci vysokém 132 metrů, aby byl dobře viditelný i z větší vzdálenosti. Postavit jej přitom nahoru jistě vyžadovalo extrémní úsilí i zručnost. Ještě počátkem 20. století k menhiru přicházeli novomanželé, aby si o něj otřeli břicho, a zajistili si tak početné a zdravé potomstvo.
Kdo byli stavitelé?
Asi nejčastější otázkou zůstává, kdo záhadné menhiry vlastně na místě vztyčil. K nejzdatnějším architektům patřili nejspíš příslušníci tzv. kultury zvoncovitých pohárů, jež se před pěti tisíci lety rozšířila prakticky po celé Evropě i na sever Afriky. Tito lidé si nebudovali trvalá sídla, a nejspíš tedy kočovali za potravou a lepšími klimatickými podmínkami. Zřejmě ale věřili v posmrtný život i v moc předků. Stavěli tedy tyto hrobky s přilehlými pomníky, a to zjevně za cenu obrovských obětí a dřiny mnoha generací. Kameny na stavbu těžili v místech, kde je plánovali vztyčovat, a pracovali pravděpodobně s promyšleným systémem lan a náspů, aby se jim podařilo balvany vztyčit a upevnit.
Fantazírování
V minulosti však podobné vysvětlení nebylo k dispozici, a proto se lidé daleko častěji uchylovali k fantazírování o účelu a stavitelích těchto kamenných obrů. Hovořilo se mimo jiné o mimozemských civilizacích, ale nejpopulárnější byly příběhy spojované s artušovskými legendami, jež se velmi rozvinuly v pozdním středověku a ovlivnily celou rytířskou kulturu západní Evropy. I díky tomu je možné nedaleko Carnacu navštívit například hrobku čaroděje Merlina. Nejde však o nic světoborného, takže skuteční fanoušci možná budou poněkud zklamání.
O něco víc vaši fantazii možná zjitří „údolí bez návratu“, kde vyvěrá pramen obložený kameny. Podle legend měla právě u něj víla Viviane Merlina okouzlit a uvěznit ho v „devíti kruzích vzduchu“. Najít toto zřídlo je poněkud náročnější, takže to může být docela dobrodružný výlet pro milovníky záhad a tajemna.
ZDROJ: https://www.baiedequiberon.co.uk/megalithic-sites-of-carnac
Zdroj náhledového obrázku: pixabay.com
Napiš komentář