Vesmír je nekonečný. To je tvrzení, které bereme jako pravdivé a většina z nás se jej nesnaží rozporovat. Ve skutečnosti ale neplatí, že musí být nutně nekonečný jen proto, že nedokážeme konec najít nebo jej nějak identifikovat. Dříve si lidé možná také mysleli, že oceány jsou nekonečné – jednoduše neuměli sestrojit plavidla, která by dokázala až na jejich konec doplout. Domněnka o nekonečném vesmíru tedy vlastně může být kdykoliv zbořena.
Z pohledu naší současné techniky a vědomostí, které máme, není možné dohlédnout na konec vesmíru ani s těmi nejmodernějšími teleskopy. Je to tím, že od Velkého třesku, ke kterému podle vědců došlo někdy před 13,8 miliardami lety, k nám prozatím stihlo dorazit pouze světlo z hvězd, které jsou k nám blíže než 46 miliard světelných let. Je-li něco za tím, nemůžete s jistotou tvrdit, to ukáže až čas nebo další objevy a výzkumy. Astronomové nicméně věří, že za hranicí viditelnosti se ještě skrývá nekonečné množství jiných galaxií, a vesmír by tedy teoreticky nemusel mít žádný konec.
Jak to vlastně bylo na počátku?
I když se dnes vědci shodnou na tom, že vesmír započal pravděpodobně Velkým třeskem, stále nepanuje shoda ohledně toho, co bylo před ním. Do čeho se vesmír rozpíná? A pokud se někam rozpíná, pak je nesmysl tvrdit, že je nekonečný, protože ten prostor, kam se rozpíná je vlastně nekonečnější než samotný vesmír jako takový.
Také platí, že i když se vesmír neustále rozpíná, nutně to znamená, že má nějaké hranice, byť se mohou neustále měnit. Astronomové dlouhá léta pracovali s teorií, že konečný vesmír by měl tvar koule, zatímco ten nekonečný by byl prostě placatý. A právě zde naráží na paradox – pozorování teleskopy a dostupná měření se totiž shodují v tom, že vesmír je rovný jako placka. S touto teorií koneckonců pracujeme i v matematice, když rýsujeme rovnoběžky. Jistě si vzpomeneme, že nám o nich říkali, že se nikdy neprotnou, protože poběží donekonečna v neměnné vzdálenosti jedna od druhé. Pokud by byl vesmír kulatý, nutně by to to vedlo k úvaze, že se někde, byť třeba hodně daleko, protnou.
Jako americká kobilha
Současná věda a dosavadní pozorování a výpočty ale spíše naznačují, že ve vesmíru neexistuje žádné prostorové zakřivení a rovnoběžky nemají šanci se někdy potkat. Přesto přišel astrofyzik Thomas Buchert z univerzity ve francouzském Lyonu s velmi zajímavou myšlenkou, jak celým problém vyřešit i při úvahách o konečném vesmíru. Nakreslil si dvě rovnoběžné přímky na list papíru, pěkně od okraje k okraji a tak, aby s jednou hranou papíru svíraly pravý úhel. Následně papír sroloval do tvaru válce. Bylo patrné, že tak se rovnoběžky neprotnou, ani se nerozejdou, ale každá vytvoří kružnici s obvodem dokonale rovnoběžným obvodu té druhé.
Jelikož ale každá přímka nesvírá s okrajem papíru nutně devadesátistupňový úhel, vyřešil astronom situaci tak, že oba konce válce spojil k sobě. Papír tak nabyl tvaru donutu – amerického typu koblihy s otvorem uprostřed. Tento tvar umožňuje to, co se zdálo nemožné – i přes jasně vytyčené hranice se v něm rovnoběžky skutečně nikdy neprotnou, ale budou donekonečna putovat po vlastních osách.
Že bychom tedy tímto konečně kápli na podstatu našeho vesmíru? Teorie donutu je velmi mladá a má řadu nedokonalostí, se kterými se budou muset vědci vypořádat. Je možné, že se ukáže, že nevyhovuje zase v něčem jiném a budeme opět na začátku hledání. Stále navíc nevysvětluje, co by se mohlo nacházet mimo prostor vesmírného donutu, pokud vůbec něco. Její odpůrci ale také nedokážou vysvětlit, kam se rozpíná vesmír. Pořád platí, že za horizont 46 miliard světelných let zkrátka nevidíme a může za ním být ledacos.
ZDROJ: https://www.livescience.com/universe-three-dimensional-donut.html
ZDROJ obrázků: Pexels
Napiš komentář