20. století přineslo do našeho života ohromné změny. Po nebi se začaly prohánět stroje těžší než vzduch, elektřina se začala vyrábět pomocí štěpení atomů a lékařská věda se posunula neuvěřitelným způsobem. Naše běžné životy však možná ještě daleko více ovlivnil jiný, všednější vynález – lednice. Ačkoliv z dnešního hlediska nepůsobí zrovna revolučně, měl ve své době nedozírný význam.
Lednice se v rozvinutých zemích stala v průběhu posledních sta let nedílným doplňkem každé domácnosti. Většina z nás si bez ní prostě už nedokáže představit život. Umožňuje totiž uchovávat potraviny při nízké teplotě, která zpomaluje růst bakterií a rozkladné procesy. Potraviny tak zůstávají déle čerstvé a poživatelné. Tím ušetříme spoustu času, který bychom jinak museli každodenně věnovat nákupům čerstvých surovin. V ledničkách s mrazákem či v samostatných mrazničkách, které mají vnitřní teplotu pod bodem mrazu, je dokonce možné uchovávat potraviny celé měsíce či roky.
Jak se chladilo kdysi
Toho, že potraviny se v chladu kazí pomaleji, si lidé všimli už dávno. Ale dříve byl jediný zdrojem chladu led či sníh. Problém tkvěl v tom, že voda v pevném skupenství nevydrží dlouho a s teplotou přes 0 °C začíná rychle tát. Bylo proto nutné led a sníh nějak chránit a skladovat jej za vhodných podmínek.
Například staří Číňané se údajně pokoušeli skladovat sníh v jámách už tisíc let před naším letopočtem a o několik století později postupovali podobně i Římané a Řekové. Led i sní uchovávali v hlubokých jámách a zasypávali jej vhodným izolujícím materiálem, aby se nízká teplota udržela co nejdéle. Kromě toho se někdy k uchování ledu či sněhu stavěly přímo zvláštní budovy.
První pokusy o chlazení v domácnostech
Led se postupně začal dostávat i do domácností, kde k jeho uchování, potažmo k chlazení potravin sloužily speciální skříně. Do nich se umístil ledový blok, který následně ochlazoval vnitřní prostor a udržoval jídlo v příznivé teplotě.
První zásadní krok na cestě k moderní ledničce učinil skotský lékař William Cullen v roce 1755. Ten v rámci svého experimentu odčerpal pumpou z nádoby s diethyletherem vzduch, čímž v ní vytvořil částečné vakuum. Tím dosáhl toho, že se snížil bod varu etheru, látka začala vřít, odpařovat se a pohlcovat teplo z okolního vzduchu. Během tohoto pokusu se Cullenovi skutečně podařilo vyrobit malý kousek ledu, ale z praktického hlediska zůstávala metoda nepoužitelná.
Skutečná lednice
Další klíčovým posunem byl pokus, který uskutečnil v roce 1805 americký vynálezce Oliver Evans. Ten navrhl mnohem důmyslnější chladicí systém, který byl sice stále založený na odpařování diethyletheru s využitím vakua, ale měl proveditelněšjí obrysy. Jeho návrh však v té době zůstal jen na papíře a do praxe jej uvedl až o třicet let později americký fyzik a vynálezce Jacob Perkins, který roku 1834 postavil první funkční ledničku. Ta měla již uzavřený odpařovací okruh, takže při ochlazování nevznikal žádný odpad. Z nějakého důvodu však o ni nebyl velký zájem a masového rozšíření se nedočkala.
Až James Harrison, britský novinář, politik a vynálezce, který žil v Austrálii, zkonstruoval v roce 1854 přístroj na výrobu ledu, který zaznamenal zvýšenou poptávku. Zájem projevily například závody na výrobu piva nebo zpracování masa.
Lednice do všech rodin
Postupem času se u lednic objevovala různá vylepšení, která zvyšovala komfort užívání a snižovala poruchovost. Ale až ve 20. století se první lednice dostaly i do běžných domácnosti. První domácí ledničky však rozhodně nevypadaly jako ty dnešní. Byly totiž poměrně veliké a nepraktické. Motor s kompresorem musel být umístěn ve sklepě nebo mimo dům, zatímco samotná lednice mohla putovat do kuchyně. Na počátku 20. let tak ledničku vlastnila jen hrstka lidí.
Masové rozšíření lednice se odehrálo po roce 1927. Tehdy společnost General Electric představila úspěšný model Monitor-Top. Postupně se na trhu objevovala nová zařízení, která využívala stále důmyslnější chladicí jednotky, a lednička se poměrně rychle stala nedílnou součástí každodenního života.
Napiš komentář