Určitě už jste také slyšeli pár neuvěřitelných příběhů o zázračném přežití. Tento příběh je jeden z nich. Ukazuje, že jsme schopni vydržet zcela extrémní podmínky a naše tělo se dokáže krátkodobě adaptovat tak, aby zachovalo alespoň naše základní funkce a umožnilo nám přežít.I kdyby to vyžadovalo, že si sami musíme amputovat ruku.
Nebezpečný koníček
Američan Aron Lee Ralston je dodnes zapáleným horolezcem, a to i přesto, že ho kvůli tomuto koníčku potkal boj o holý život. Už okolo dvacítky se rozhodl zdolat sám a v zimě všech 59 coloradských „čtrnáctitisícovek“, což jsou vrcholy s nadmořskou výškou nad čtrnáct tisíc stop (tedy přibližně 4 250 metrů). To ale nebylo nic oproti skutečnému heroickému výkonu, při kterém se proveřily jeho fyzické a především mentální síly daleko více. Osudná mu byla výprava do utažského národního parku Canyonlands, kam se vydal sám 26. dubna 2003. S sebou si nevzal ani telefon, a dokonce ani nikomu z rodiny či přátel neoznámil, kam má namířeno. Ke všemu se nejednalo o klasický výstup, ale Aron vyrazil na dnes velmi populární canyoning, při němž se postupuje úzkými soutěskami a koryty horských říček či potoků po proudu dolů.
Stačí jedna vteřina
Aron byl zkušeným lezcem, ale i takové může příroda zaskočit. Když slézal dolů extrémně úzkým místem, na jednou místě se pohnul balvan a svou vahou 360 kilogramů mu rozdrtil pravou ruku, kterou přiskřípl ke skále. Právě v tento moment začal pro mladého Američana boj o holý život. Na tomto místě přežil celých dlouhých pět dní. Zpočátku alespoň usrkával z necelého půllitru vody, který si vzal s sebou, a ukusoval z drobné svačiny. Nakonec musel vypít i svou vlastní moč. Jeho hlavním cílem ale bylo vyprostit svou rozdrcenou ruku. Po třech dnech, dehydrovaný a blouznící, došel k tomu, že bude nezbytné si ruku amputovat, aby si zachránil život.
Bez ruky, ale naživu
Zkoušel pracovat se zaškrcovadlem a kapesním nožem se snažil provést několik řezů. Neměl ale žádné vhodné nástroje, kterými by zvládl oddělit kosti. Proto byl přesvědčen, že zde zemře a do pískovcové stěny alespoň se zbytky svých sil vyryl své jméno, datum narození a předpokládané datum smrti. Na kameru pak natočil poslední sbohem své rodině. Pátý den po nehodě, když už se zdálo, že je vše ztraceno ho ale napadl poslední nápad – že by si mohl vřetenní a loketní kost překroutit. Když se mu tento nelidský úkon podařilo dokončit, ještě si nožem přeťal svaly a šlachy. Ve finále bylo ale dobře, že ho tato myšlenka nenapadla dříve. Pokud by to totiž zkusil o pár dní dřív, kdy jeho krev nebyla v důsledku dehydratace dostatečně zahuštěná, zcela jistě by vykrvácel.
Štěstí v neštěstí a záchrana na poslední chvíli
I když se mu ruku podařilo oddělit, ještě zdaleka neměl vyhráno. Zcela vyčerpán a bez jedné ruky musel slanit dvacet metrů, a navíc se nacházel celých třináct kilometrů od svého auta. Naštěstí poměrně brzy narazil na nizozemskou rodinu, která ho dopravila do nemocnice a dala mu vodu a jídlo. Už šest hodin po amputaci se Aron dostal do péče lékařů. Ti později zjistili, že za pět dní přišel o osmnáct kilo tělesné váhy a o čtvrtinu krve.
Dobrodružnou povahu ovšem rozhodně nezapřel, protože i nadále pokračuje ve zdolávání vrcholů a ani hrůzný zážitek a absence jedné ruky jej od toho nedokázala odradit. O svém zážitku pak napsal knihu, podle níž vznikl film nazvaný 127 hodin. Může být zajímavým zpestřením na dlouhé večery. Ale buďte si jisti, že vás spolehlivě odradí od jakýchkoliv podobných experimentů se životem a se zdravím.
ZDROJ: Wikipedia
ZDROJ obrázku: Wikimedia Commons
Napiš komentář