I když už dnes máme řadu pokročilých možností, jak se chránit před pohlavními chorobami, přesto se jimi každý rok nakazí tisíce lidí. V nebezpečnosti dnes vede virus HIV, který způsobuje nemoc zvanou AIDS, kterou dodnes neumíme spolehlivě vyléčit. Dříve však skutečnou zkázu znamenala nemoc zvaná syfilida. Ta byla daní za promiskuitní život a životem za něj zaplatilo mnoho významných osobností.
Na území Čech lze první zmínky o této nemoci najít v kronice Litomyšle z roku 1496. Tehdy se však ještě nevědělo, jak se tato nová záhadná nemoc jmenuje, čím je způsobena a zda ji lze nějak léčit. Jméno této nemoci dal až renesanční lékař Girolamo Fracastoro, který v roce 1530 napsal báseň o řeckém pasáčkovi Syphilovi, který se odmítl klanět bohu Apollonovi, a proto jej postihl trest v podobě příznaků této vážné nemoci. Tato choroba se postupem času stala hned po moru druhou nejobávanější chorobou.
Jak to všechno začalo
Francouzský král Karel VIII. usedl na trůn již ve svých třinácti letech a zemřel jen o čtrnáct let později. V dlouhé řadě francouzských panovníků ničím zásadním nevyniká, snad jen tím, že v roce 1495 shromáždil dvacetitisícovou armádu a vyrazil dobýt italskou Neapol. Jak tomu bylo tehdy dobrým zvykem, spolu s vojáky se na tažení vypravily stovky, ne-li tisíce prostitutek. Neapol byla skutečně dobyta, ale právě zde se započalo dlouhé řádění této zákeřné nemoci. Ta se do města dostala spolu s flotilou Kryštofa Kolumba, která ji pravděpodobně přivezla z nově objevené Ameriky. A vojáci Karla VIII. Ji úspěšně rozšířili dále do celé Evropy.
Jen o dva roky později nemoc kosila své oběti po statisících po celém evropském kontinentu. Šířila se právě pohlavním stykem, a tak se nevyhýbala ani těm nejchudším, ani honosným panským dvorům. Podle českého historika Otto Plachta žilo u nás v rozmezí let 1557–1615 celkem 69 starých rodů, ale až 37 z nich mělo vymřít právě kvůli syfilidě.
Hrozivé projevy nemoci
Není divu, že mezi lidmi narůstala panika a strach. Lék nebyl známý a nemoc měla velmi rychlý postup. Zpočátku totiž ani nebylo zjevné, že se nemoc šíří hlavně pohlavním stykem. Lékařům se tedy nedařilo infekci zkrotit a počty mrtvých dále rostly. Mnohá města reagovala zaváděním opatření, jako byl zákaz klení či hraní v kostky – lidé totiž věřili, že jde o Boží trest za prostopášnost a povolené mravy. To však, logicky, mělo pramalý efekt.
Jakmile však začalo být jasné, že se nemoc přenáší pohlavně, stal se každý nakažený velkou hrozbou. Řešení rozmachu vředovité choroby tak mohlo spočívat v izolaci pacientů. Byli tedy internováni do leprosárií – míst určených pro shromažďování jedinců postižených leprou, kde bylo možné držet alespoň v jakési izolaci od zbytku světa. Na těchto místech se lékaři pokoušeli hojit zanícené vředy charakteristické pro první stadium choroby. Za úspěch bylo považováno jejich zmizení, což byl však klamný znak vítězství. Vymizení boláků totiž ve skutečnosti neznamená vyléčení, ale pouze přechod do druhé fáze, která bývá často latentní. Choroba pak zůstává následujících 10–20 let skryta, než nastane třetí, velmi nepříjemné stadium. Následně může být postižen takřka kterýkoliv orgán, ale nejčastěji se jedná o neurologické a kardiovaskulární projevy. Obvykle je zasažena mícha, takže má nemocný potíže s chůzí a orientací nebo částečně ochrne. Objevují se také závažné psychické potíže a dále vznikají charakteristické kosterní deformace.
Nalezené kosti děsí
Nálezy kosterních pozůstatků nebožtíků, kteří prodělali syfilidu až do třetího stadia, poskytují jasný obrázek. I dnes můžeme najít v muzeích nebo kostnicích lebky, které spíše připomínají dřevo prožrané červotočem, s chybějícími zuby či vpadlými nosními přepážkami a čelistmi. Je to hrozivý pohled a dostatečně svědčí o utrpení, které s sebou tato nemoc přinášela.
Léčba jedem
K experimentální léčbě se jako první začala používat rtuť. Léčitelé ji aplikovali na vředy ve formě masti. Jak dnes již víme, použití rtuti je neúčinné, ale dokonce škodlivé. Jde o jedovatý kov, který v organismu vyvolává nezvratné změny a jeho hromadění ve tkáních vede dřív či později ke smrti.
Mimo rtuť se používaly i jiné, o nic více účinné metody, například pouštění žilou či potní lázně. Na účinný lék se muselo počkat až do roku 1910, kdy německý chemik Paul Ehrlich vyvinul prostředek proti infekcím známý jako salvarsan. Ačkoliv si dnes syfilidu spojujeme spíše s dávnou minulostí, závažný problém představovala ještě na počátku 20. století. Svůj díl mrtvých si vybrala například během první světové války.
Konečně pomoc
V roce 1927 odhalil rakouský lékař Julius Wagner-Jauregg zajímavou souvislost mezi syfilidou a malárií. Zjistil totiž, že pokud se pacienti nakazí touto tropickou nemocí, příznaky syfilidy se zmírní. Experimentálně proto syfilitické pacienty nakazil malárií a následně ji standardně vyléčil chininem. Tento objev mu vynesl Nobelovu cenu za medicínu a pomohl postupovat v léčbě ještě dalších dvacet let, než se podařilo definitivně ověřit a schválit účinnost penicilinu.
I dnes však může syfilida děsit. Nezahájí-li se však léčba včas, mohou být projevy nemoci stejně vážné jako v minulosti. Každoročně se diagnostikuje na šest milionů nových, z nichž 90 % nákaz se vyskytuje v zemích třetího světa, přičemž rizikovou skupinu tvoří především homosexuální muži. I několik století poté tedy nemáme zcela vyhráno, byť nemoc se dnes již dá daleko lépe léčit, a i zmírnění projevů nemoci je možné tak, aby byl pacient co možná nejméně postižen.
Napiš komentář