Braillovo písmo znají i ti, kteří jej nepotřebují. Jde o ucelenou abecedu, která je určena nevidomým. Na Zemi přitom žije přibližně 285 milionů zrakově postižených, z toho asi 39 milionů trpí naprostou slepotou a zbytek má velmi nízkou úroveň vidění. Bez pomoci tohoto písma by se jen stěží mohli dorozumívat tam, kde běžní lidé používají písmo. Braillovou písmo lze tedy bezpochyby označit za geniální vynález, který kdysi představil světu teprve patnáctiletý nevidomý Louis Braille.
Nehoda v dětství
V roce 1812 se Francii nedařilo zrovna dobře – Napoleonovo tažení do Ruska skončilo drtivou porážkou, blížil se nezvratný konec napoleonských válek. Tento dlouhý konflikt měl dopad na celý stát, ve kterém se rozmáhaly nepokoje, chudoba a obavy o budoucnost. V té době si teprve tříletý chlapeček z rodiny Braillů ve francouzském Coupvray hrál v dílně svého tatínka, mistra sedláře. Ale stačila jen malá chvíle nepozornosti ze strany jeho otce a stala se tragédie, která bez nadsázky předurčila život malého Louise. Chlapec vzal do ruky šídlo, s nímž chtěl vyhloubit otvor do jedné z kůží, ale nástroj se hochovi vysmekl a ošklivě mu poranil oko. Tehdejší zdravotnická péče bohužel nedokázala zázraky a do rány se velmi rychle dostala infekce, která po čase zasáhla i druhé oko. Chlapec strávil dlouhé týdny v agónii a lékaři dokázali jen tlumit jeho bolesti. Přežil, ale do dvou let úplně přišel o zrak.
Nadaný, navzdory svým limitům
V tehdejší době byl slepec předurčen k životu v naprostém ústrání. Jeho pokrokoví rodiče to ale nechtěli dopustit a ani chlapec se svou veselou povahou na svět nezanevřel. Díky až nakažlivé radosti ze života a vlídnosti k ostatním si rychle dělal přátele a lidé jej měli rádi. Byl velice oblíbený také u abbého Jacquese Palluyho, který do Coupvray přišel roku 1816. Ten zvídavého chlapce vyučoval a později mu dokonce zařídil možnost navštěvovat vesnickou školu, navzdory jeho vážnému postižení. Lousovi se ve škole dařilo nadprůměrně dobře, a proto bylo rodičům doporučeno, aby chlapce poslali do Královského ústavu nevidomé mládeže v Paříži, který tam teprve roku 1785 založil bohatý filantrop. Bohužel vzletný název instituce bylo to jediné, co se tam dalo obdivovat. Jednalo se chátrající budovu nedaleko Seiny, kde na Louise nečekalo více než trvdá železná postel a studený pokoj.
Tento ústav navštěvovala toho času asi stovka žáků a učitelé bez zrakového postižení je vzdělávali v gramatice, matematice, počtech, zeměpisu a hudbě. Žáci však měli své studijní možnosti značně omezené tím, že číst knihy bylo možné pouze tehdy, pokud byly psány v v reliéfní latince – tedy normálním písmem vytlačeným či vyrytým do tvrdého papíru. To však bylo dost náročné a nepohodlé, navíc těchto knih bylo jako šafránu. Základní vyučovací metodou tak zůstávalo prosté memorování.
Nutnost inovace
Tehdejší vedení školy si potřebu jiného písma uvědomovalo a sám ředitel pracoval na své vlastní metodě. Nikdy se mu však nepodařilo dotáhnout ji zcela do konce. Zásadní obrat nastal v roce 1820, kdy ústav navštívil kapitán Charles Barbier. Ten měl v úmyslu seznámit žáky se systémem, který sám vymyslel, původně pro potřeby francouzského dělostřelectva, jež ho ovšem odmítlo. Šlo o hmatové bodové písmo, díky kterému by bylo možné, aby vojáci četli i za tmy.
Kód byl vlastně fonetickým přepisem latinky a využíval dvě svislé řady po šesti bodech, tedy dvanáct bodů pro jednu slabiku či hlásku. Nezdálo se však, že by studenty jeho vynález nějak nadchnul, kromě Louise. Ten byl nadšený, ba přímo posedlý. Začal se velice podrobně věnovat studiu tohoto nového písma a dospěl k závěru, že je třeba jej zdokonalit. Mezi hlavní nedostatky patřilo především to, že jej tvořil vidící člověk, který si některé aspekty vnímání nevidomých nemohl uvědomit. Dvanáctibodové písmo je totiž pro slepce až moc složité a špatně se čte, především proto, že jednotlivé hlásky jsou delší než samotné bříško prstu.
A tak se mladík vydal na nelehkou misi – jak přivést tento systém k dokonalosti? Za probdělých nocí vytahoval dřevěnou destičku či karton a bodec, aby se pokusil nevýhody Barbierova kódu odstranit. Místo původního fonetického přepisu jazyka chtěl znaky použít přímo pro zápis písmen francouzské abecedy a zredukovat počet bodů na polovinu. Barbier však tyto změny kategoricky odmítl – snad Louis svými návrhy urazil jeho ego.
Vynález teprve patnáctiletého chlapce
Jenže Braille nechtěl o tuto příležitost přijít, a proto se rozhodl vytvořit vlastní kód. Kromě 42 písmen a hlásek ve francouzštině musel najít ještě znaky pro interpunkční znaménka a číslice. V šestibodové škále nakonec sestavil celkem 63 znaků, jež dohromady dávaly ucelenou soustavu hmatového slepeckého písma. K tomu došlo roku 1824, kdy bylo nadšenému vynálezci teprve patnáct let. Ještě téhož roku představil své písmo svým přítelům a jeho vynález se začal ústavem rychle šířit. Ředitel tedy mladíkovi povolil, aby jeho základům vyučoval některé mladší studenty. O tři roky později pak vyšel první text přepsaný v Braillově kódu – byla to sbírka studií a esejí o francouzštině s názvem Gramatika gramatik. Už o rok později se Lousovi podařilo obohatit své písmo také bodovým kódem pro zápis hudby a povýšil na post učitele.
První příznaky nemoci
Braille choval velmi pozitivní vztah k hudbě a v roce 1834 se mu podařilo úspěšně ukončit hudební vzdělání, získal práci varhaníka a zdálo se, že jeho život nabral pozitivní směr. Bohužel se však záhy začaly projevovat první příznaky zákeřné nemoci – záchvaty slabosti, závratě i dušnost. Vyšetření potvrdilo, že se nakazil nevyléčitelnou tuberkulózou, zřejmě v důsledku špatných hygienických podmínek ve zchátralé budově školy. Louise však nebyl připraven svůj vytížený životní styl nějak omezovat, koneckonců vždy žil naplno. Když však přišel první záchvat a chrlení krve, odjel do rodné vesnice a přes prázdniny se mu povedlo částečně se zotavit.
Po návratu do Paříže jej však čekalo nemilé překvapení – ředitel školy byl propuštěn a jeho místo zaujal dřívější zástupce, ambiciózní Pierre Armand Dufau. Tento ctižádostivý zastánce tradičních hodnot Braillovo písmo nesnášel a rozhodl se jej z osnov úplně vymýtit. Studenti jej nesměli pod pohrůžkou trestu používat a všechny svazky přepsané do inovativního kódu nechal spálit. Braille vydal několik publikací na svou obranu a poté se uchýlil k milované hudbě.
Úspěch, který trvá dodnes
Nakonec se vše v dobré obrátilo. V únoru 1844 se slepecký ústav přestěhoval na ulici Boulevard des Invalides a během slavnostního otevření, kterého se zúčastnil i nemocný Braille, zazněla významná novinka. Preferovaným písmem školy se stane jeho šestibodový systém. Ředitele Dufaua nakonec změnil názor a proměnil se v nadšeného podporovatele nové metody.
Od roku 1847 se používal tiskařský lis, který umožňoval vydávat knihy ve slepeckém písmu. Kód se tak šířil po Evropě a postupně dobyl celý svět. A využívá se dodnes. Vynázel nevidomého patnáctiletého chlapce doposud nikdo netrumfnul. Sám Braille podlehl v roce 1852 tuberkulóze a už se bohužel nedožil toho, že o dva roky později přiznalo francouzské ministerstvo Braillovu písmu status oficiálního vzdělávacího nástroje pro potřeby slepců. O necelých třicet let později jej mezinárodní kongres v Paříži přijal coby primární systém zápisu pro nevidomé.
Napiš komentář