Se jménem Göring si asi většina lidí spojí nacistického důstojníka, přítele Adolfa Hitler a velitele luftwaffe. Málokdo přitom ví, že měl obávaný nacista bratra Alberta, který proslul jako lstivý odbojář. Právě on byl oproti svému bratru úplně jinak nastaven a byl zapálený antifašista, který proti nacistickému režimu vytrvale brojil.
Bratři jako den a noc
Albert se narodil jako nejmladší z pěti dětí diplomatovi Heinrichu Göringovi a jeho ženě Franzisce. Otec kvůli svému zaměstnání často cestoval i trávil dlouhé měsíce v cizině. Matka mezitím vychovávala ratolesti v domě na předměstí Berlína a později na hradech Veldenstein a Mauterndorf, které patřily rodinnému příteli Hermannu Epsteinovi. Ten byl kmotrem všech Göringových dětí, a zatímco budoucí „říšský maršál“ Hermann se mu charakterem ani vzezřením rozhodně nepodobal, Albert jako by mu z oka vypadl – na rozdíl od svého spíše hrubého a nafoukaného bratra měl velice kultivované vystupování a uměl to se ženami. Zajímavé však bylo, že Epstein byl také poloviční Žid. I odtud možná pramenilo to, že Hermann Göring nikdy nebyl příliš zapáleným antisemitou a spíše se jen snažil držet krok s oficiální doktrínou. Oproti němu Albert byl ukázkovým příkladem odpůrce antisemity, který se s nacistickou doktrínou ani trochu nedokázal sžít.
Oba bratři museli za první světové války narukovat do armády. Albert skončil u spojařů a přímo v zákopech západní fronty udržoval telegrafní linky – často v dešti kulek nebo za dunění dělostřeleckého bombardování. Není proto divu, že většinu války strávil po nemocnicích a lazaretech. Do přímých bojů se ani nedostal. Přesto německou ofenzivu na jaře 1918 málem nepřežil a ještě před kapitulací jej propustili do civilu.
Nástup nacismu
Hermann byl německé armádě platný daleko více. Stal se doslova leteckým esem a mimo jiné byl posledním velitelem Jagdgeschwader 11, legendárního „Létajícího cirkusu“ barona Manfreda von Richthofena. Po válce se na nějakou dobu usadil ve Švédsku, ale po návratu do Německa se začal setkávat s podivnými lidmi v hnědých košilích, kteří razili poměrně radikální teorie. Když byl posléze během neúspěšného pokusu o puč v listopadu 1923 postřelen, utekl do Švédska, kde poté dvakrát pobýval v blázinci – a po amnestii se vrátil do řad nacistické NSDAP. V 30. letech se pak stal Hitlerovým důvěrníkem a druhým nejmocnějším mužem Německa.
Neúnavný odbojář
Albertova cesta byla zcela odlišná. Nacisty z hloubi srdce pohrdal a angažmá svého bratra neschvaloval. Na protest proto začal pomáhat lidem pronásledovaným režimem. Z rukou gestapa zachránil například Oskara Pilzera, šéfa největší filmové produkční společnosti v Rakousku, a z Dachau vysvobodil arcivévodu Josefa Ferdinanda Toskánského. Albert se totiž díky svému příjmení se silným zvukem dostal téměř kamkoliv. Při jakýchkoliv problémech stačilo většinou pohrozit jménem bratra a když už bylo nejhůř, Hermann jej z potíží vždy nakonec vysekal.
Koncem roku 1939 se stal Albert šéfem zahraničního obchodu v plzeňské Škodě a s novým postem také zintenzivnil své rozvracečské aktivity. Kryl třeba drobné sabotáže a mimo jiné udržoval i čilý kontakt s českými odbojáři. V roce 1944 pak údajně z Terezína vyvezl náklaďák vězňů, které přijel osobně „nabrat“ jako dělníky do Škodovky – rekruty však posléze propustil na svobodu. Díky rodinné vazbě na velení nacistické říše mu ale všechny tyto aktivity procházely.
S postupujícím časem však začala slábnout i pozice samotného Hermanna Göringa. S neúspěchy luftwaffe a s rostoucím vlivem šéfa SS Heinricha Himmlera to pro Hermanna nevypadalo dobře. Na konci války žil kdysi mocný maršál v ústraní svého panství Carinhall a celé hodiny si pohrával s hromádkou diamantů. Proto i svého bratra několikrát důrazně varoval, že mu už v jeho průšvizích nebude schopný pomáhat. Albert to však nehodlal vzdát. V roce 1944 odrazil Hermann pokus ministra pro Čechy a Moravu Karla Hermanna Franka o Albertovo zatčení a jen o vlásek zabránil vydání bratra do rukou SS poté, co Himmlera veřejně nazval vrahem z potěšení. Hermann se jednoduše musel dost ohánět, aby svému bratrovi zachránil kůži.
Poválečné potíže
Nakonec dostal před koncem války Albert rozum a stáhl se do ústraní v Salzburku. Po osvobození se pak přihlásil americké vojenské rozvědce. Tehdy mu ovšem známé příjmení život naopak značně zkomplikovalo – Američané mu totiž nevěřili ani slovo. Naštěstí Albert přišel na svou obhajobu se seznamem čtyřiatřiceti lidí, jimž zachránil život. Šlo sice jen o malou část Němců, Židů a cizích státních příslušníků, kterým za dvanáct let nějakým způsobem pomohl, nicméně jejich svědectví stačila, aby byl zproštěn obžaloby.
Žil pak v Salzburku s ženou a dcerou, jenže po rozvodu a odchodu jeho ženy do Peru se z Alberta stal vyděděnec. S příjmením Göring jej po válce nikdo nechtěl zaměstnat, a tak se držel nad vodou jen s obtížemi – občas překládal nebo mu pomohli lidé, které dřív zachránil on. Albert Göring zemřel v prosinci 1966 ve věku 71 let na rakovinu slinivky, aniž by se za své zásluhy dočkal ocenění či aniž by se o nich veřejnost alespoň dozvěděla.
Zajímavé také je, že i když Albert s Hermannovými politickými postoji nesouhlasil, nepřestával nikdy zdůrazňovat jejich blízký a důvěrný vztah. I po válce představoval svého bratra v jiném světle, spíše jako dobrosrdečného muže, který se jen nechal zlákat vidinou moci a bohatství. A nutno dodat, že Hermann se k němu vždy choval velice dobře – bez jeho pomoci by Albert válku jen stěží přežil.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář