Nil je řekou, která již od pradávna umožňuje život. Rozkládá se nedaleko pouště, kde mění hory písku v úrodnou krajinu, která může skoro připomínat zázrak. I na tomto území vznikl starověký Egypt a dodnes je toto místo životodárným zdrojem vláhy v horké zemi, kde vládne nemilosrdný řád žhavého slunce. Nebýt Nilu řada aktivit spojených zejména se zemědělstvím, ale i průmyslem by v této oblasti byla jen těžko přestavitelná. Jeho význam se tedy nemění a zůstává nesmírně velký již po celá tisíciletí.
Hladina řeky se v průběhu roku mění v závislosti na klimatických změnách. Letní monzuny v Etiopii nebo Súdánu každoročně přinášejí blahodárné záplavy, zatímco jarní deště v Ugandě nebo Tanzanii pomáhají udržovat hladinu řeky po zbytek roku. Právě záplavy hrají v koloběhu významnou roli. Přináší s sebou nejen vodu, ale také půdu bohatou na organické látky, která slouží jako úrodné místo pro pěstování. Jakmile největší záplavy opadnou, zbudou pouze menší nádrže zaplavené vodou, které poté zemědělci využívají k zalévání úrody.
Zavlažování zárukou bohaté úrody
Významným zlomovým momentem pro zemědělství bylo vynalezení systému záplavových kanálků, které čerpaly vodu z jednoho stálého zdroje. Tento systém byl vynalezen už někdy mezi léty 1543 – 1080 př.n.l. a pro obyvatele Egypta to byla nesmírná pomoc, která jim umožnila sklízet i několikrát do roka. I navzdory takto pokročilým metodám bylo kolísání vody klíčovým parametrem, který ovlivňoval kvalitu a množství úrody. Vysoká hladina vody mohla vážně poničit zavlažovací kanály, příliš malá záplava naopak neumožňovala zavlažovat pole ve větší vzdálenosti od řeky. I pokles hladiny o jediný metr znamenal to, že rozlitá voda nedosáhla na celou třetinu obvykle zaplavené půdy.
V období, kdy byl Egypt velmi mocnou a silnou říší, bylo zcela nutné udržovat vysokou produktivitu zemědělství. Udržování a rozšiřování sítě závlahových kanálů tedy patřilo k velmi důležitým povinnostem faraonů. Na tyto práce byli povoláváni prostí Egypťané, kteří tak plnili povinnou službu státu. Důsledky zanedbávání péče o zavlažování jsou patrné z mnoha historických dokladů. Mezi nimi vynikají například texty z První přechodné doby (2180 – 1944 př.n.l.), kdy se centrálně řízený stát rozpadl a zemědělství zcela zkolabovalo. V důsledku toho celou zemi ovládl hlad a bída, která znamenala pro celou oblast dlouholetý propad a nutnost vybudovat znovu silnou říši od základů.
Černá řeka
Jméno Nil pochází z řeckého „Neilos“, v překladu „údolí řeky“. Ještě před tím nazývali Egypťané řeku „Ar“, tedy „Černá“ – podle černě zbarvených sedimentů, které po sobě veletok na území Egypta zanechává. Nil je druhá největší řeka světa. Protéká východní Afrikou a měří celkem 6 671 kilometrů. Zajímavé nicméně je, že až do začátku 21. století nebylo zcela jasné, zda je nejdelší řekou Amazonka nebo právě Nil. Dnes je debata již ustálenější, ale stále se najdou tací, kteří tvrdí, že prvenství patří Nilu. Důvodem je především to, že koryta řek se mění, a tím pádem kolísá i jejich délka. Navíc také panují různé názory na to, odkud by se délka řeky měla vlastně počítat.
V 19. století také nebylo přesně známo, kde Nil vlastně pramení, jelikož tyto oblasti Afriky nebyly tehdy ještě prozkoumané. Za oficiální zdroj bývá často označováno jezero Ukerewe, ale mnozí také tvrdí, že nejzazší zdroj tvoří řeka Ruvyironza, která pramení ve Východoafrické vysočině. Řeka byla již od vzniku prvotních civilizací využívána k zavlažování, rybolovu, zásobování vodou a jako významná dopravní tepna. Aktuálně je obzvlášť důležitá pro hospodářství Egypta, kde v pásu u řeky širokém 15 až 20 km žije 97 % obyvatel. Významný zlom ve využití řeky nastal stavbou Asuánské přehrady, která zabránila devastujícím povodním. Po vybudování přehrady je Nil splavný lodí pouze od Asuánu na sever a dřívější čilý dopravní ruch je dnes již minulostí.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář