Čí podobiznu najdete na dvoutisícové bankovce? Je to trochu oříšek, že? Ne každému hned přijde na mysl jméno Ema Destinnová. A pokud ano, je málokdo by o ní dokázal říct více než to, že byla operní zpěvačkou.
Přitom ani ona sama původně k této kariéře nesměřovala. Později, již jako úspěšná pěvkyně přiznala, že se jí stala kvůli přání tatínka. Měla ho tolik ráda, že byla ochotna tuto uměleckou dráhu sledovat, i když by si sama vybrala možná jinou cestu. Když ale naplno rozkvetl jej talent, bylo jasné, že lépe si vybrat nemohla.
Miláček New Yorku
Ema Destinnová (1878–1930) byla v dobách své největší slávy doslova na roztrhání. Na podzim roku 1908 se vydala na turné po Spojených státech, kde naprosto oslnila. 16. listopadu 1908 zazpívala v newyorské Metropolitní opeře roli Aidy po boku Enrica Carusa. Obecenstvo byla nadšené a souhlasila s nimi i přísná kritika – cesta na pěvecké výslunní byla tedy dokořán.
Ema Destinnová mohla být ceněna a obdivována nejen pro své mimořádné pěvecké schopnosti, ale také pro dokonalý herecký výkon, který jejím rolím dodívala na uvěřitelnosti. Destinnová byla tehdy na vrcholu své slávy a stala se miláčkem publika. Ohromný úspěch sklidila společně s Carusem s Pucciniho operou Děvče ze zlatého západu. S chutí si zazpívala také Mařenku v Prodané nevěstě, čímž za oceánem proslavila i jméno Bedřicha Smetany a jeho dílo.
Během osmi newyorských sezón nastudovala 21 rolí a odzpívala 249 představení. Kromě toho stihla v přestávkách několikrát vystoupit i v londýnské Covent Garden.
Vlastenectví jí zlomilo vaz
Jenže do fantasticky nastartované kariéry vpadlo jako tornádo první světová válka. Ema v sobě nezapřela vlastenecké cítění a chtěla svému národu pomoci. Proto se v roce 1915 zapojila do aktivit odbojové organizace Maffie. Stala se jejich kurýrkou, jelikož velmi často cestovala a nebudila žádné podezření. Rakouská rozvědka se však nenechala oklamat a postupně začala Emu sledovat, aby získala přehled o tom, co dělá, s kým se stýká a kam se pohybuje. 14. května 1916 se zpěvačka vracela z turné ve Spojených státech amerických. Byla zrovna ve vlaku, který měl zastávku v Podmoklech, které jsou dnes součástí Děčína. Zde byla zadržena a z vlaku ji vyvedli četníci.
Prohlídka přinesla pro četníky kýžený výsledek. V kabátě objevili plánky kreslené neviditelným inkoustem. To byl velmi vážný přestupek, který se začal okamžitě řešit a Destinnová musela na podmokelském nádraží strávit dlouhé hodiny čekáním – navíc v obavách co s ní bude dál. Velice dobře totiž znala pravidla – špionáž může vynést i trest smrti, jde přeci o velezradu.
Její sláva jí ale přispěchala na pomoc. Kdyby se jednalo o obyčejného občana, jistě už by seděl za mřížemi a čekal na smrt. U ní musela být policie ale výrazně opatrnější. Nesměli se dopustit chyby a bylo třeba postupovat velmi delikátně. Po pěti hodinách nekonečného čekání byla zpěvačka nakonec propuštěna.
Mocný přímluvce
Jak je možné, že s takovým jasným důkazem unikla téměř jistým potížím? Kdo se stal její tajemným zachráncem, který se za ni přimluvil? Podle všeho byl o jejím případu ihned informován tehdejší vrchní velitel spojeneckých rakousko-německých vojsk, kterým nebyl nikdo jiný, než sám Vilém II. Ten zabránil nejhoršímu, ale z hledáčku rakouské policie už Destinnová nikdy nezmizela. Důkazy o její velezradě byly až do očí bijící a měla jen velké štěstí, že měla mocné a vlivné přátele. Proto také krátce nato přišla o pas a dostala zákaz cestovat.
Konec cest, konec kariéry
Jenže pro mezinárodně úspěšnou zpěvačku se to prakticky rovnalo konci kariéry. Do zahraničí na vystoupení už nemohla a přišla tak nejen o slávu, pocty, ale i spousty peněz. Usadila se tedy ve svém sídle v zámku Stráži nad Nežárkou v jižních Čechách, který si koupila už v roce 1914, ale ani zde ji policie nenechala v klidu. Byla pod neustálým dozorem a bylo jasné, že každý další přešlap by se takto šťastně již nevyřešil.
Až ke konci války, v roce 1917, měla několik vystoupení v Národním divadle, v roce 1918 absolvovala i turné po českých a moravských městech. S popularitou, která se jí dostala před válkou, se to ale nedalo srovnávat. Po válce byla sice opět oslovena ke spolupráci s Metropolitní operou i Covent Garden v Londýně, ale na její předchozí úspěchy už se jí nikdy nepodařilo navázat.
Sama si dobře uvědomovala, že nastal čas skončit. Naposledy vystoupila 16. října 1928 v londýnské Queen´s Hall na koncertě věnovaném 10. výročí vzniku samostatného Československa. I když se od anglické kritiky dočkala ovací, přesto sama cítila, že její vášeň pro hudbu je už pryč, a ve svém rozhodnutí v kariéře nepokračovat už vytrvala. Nechtěla se stát jen stárnoucí divou – chtěla, aby si jí její fanoušci pamatovali mladou, nadějnou a plnou síly.
Napiš komentář