Věříte, že hypnóza skutečně funguje nebo ji považujete za podivné šarlatánství? Podobně jako i jiné alternativní směry se hypnóza setkává s velice různorodými reakcemi – jsou lidé, kterým prý nesmírně pomohla, ale i tací, kteří se takové naivitě jen smějí. Jak je to tedy doopravdy?
Hypnóza má poměrně dlouhou historii. Podobný stav popisují už texty ze staré Indie a dobře jej znal i perský učenec a lékař Avicena, který na přelomu 10. a 11. století jasně odlišoval hypnózu od spánku. Hypnóza by měla dokázat pomoci lidem od bolesti, depresí, nespavosti i úzkostí, ale i při změně jiných chorobných stavů jako je třeba vysoký tlak nebo cholesterol. Někdy bývá doporučována i jako vhodná podpůrná léčba u obézních pacientů. Na druhé straně se ale hypnóza neosvědčila při léčbě drogové závislosti a také při terapii alkoholiků jsou její výsledky nepřesvědčivé. Populární je tzv. hypnotické „posilování vzpomínek“, které může najít využití například při vyšetřování závažných trestných činů. Svědci nebo oběti si v hypnóze nejednou vybaví detaily důležité pro dopadení pachatele.
Není pro každého
I pokud nepatříte mezi příznivce hypnózy, přeci jen nelze ignorovat některá fakta, která jasně mluví v její prospěch. O tom, co je jejím základem, jaké procesy se odehrávají v mozku hypnotizovaného člověka a jak se člověk vůbec dostane z plného vědomí do hypnózy, však psychologové a neurologové úplně jasno nemají.
Je zajímavé i to, že někteří lidé upadají do hypnotického stavu velmi snadno, ale jiní lidé jsou vůči hypnóze jakoby imunní. Existují různé testy, které dokáží určit míru hypnability. Nejčastěji se používá test složený z dvanácti úloh, který probíhá tak, že jsou člověku v hypnóze dávány různé úkoly. Většina lidí vykazuje jasné projevy hypnózy v pěti až sedmi z dvanácti úloh testu. Jen 5 % testovaných nevykazuje projevy hypnózy při žádném úkolu. Těm nepomůže, ani když se sami usilovně snaží do hypnózy upadnout. Bylo také zjištěno, že náchylnost k hypnóze je nejspíš dána geneticky, jelikož jednovaječná dvojčata ji mají vždy prakticky identickou.
Tipnout si ale kdo je dobře hypnabilní a kdo ne, bývá ošidné. Mnozí z těch, kteří se považují za snadno hypnotizovatelné, nakonec vykazují k hypnóze překvapivou odolnost. Do určité míry se dá na tuto schopnost usoudit například i z toho, jak hluboce se člověk dokáže zabrat do četby, do poslechu hudby nebo do snění.
Vůle jde stranou
Na první pohled se může zdát, že zhypnotizovaný člověk je vlastně jen loutkou v rukách někoho jiného. Není to ale zcela tak. Takový člověk dokáže i nadále samostatně uvažovat, řešit problémy a řídit se při tom svými morálními zásadami. Své jednání však nepovažuje za projev vlastní vůle. Vnímá jej spíše jako děj, na který on sám nemá žádný vliv. Mnoho psychologů a neurologů se proto domnívá, že jádrem hypnózy je navození stavu určité rozpolcenosti. Člověk například poslechne příkaz k pohybu, aniž by si to uvědomil. V hypnóze lze také úspěšně vyvolat halucinace a nezvládnutelná nutkání. Dokonce se daří vytvořit velmi přesvědčivé a živé vzpomínky na události, které člověk nikdy neprožil, a naopak potlačit skutečné vzpomínky. Už i jen proto může hypnóza fungovat skutečně jako silný terapeutický prostředek.
Někdy je hypnóza mylně považována za projev nadměrně bujné představivosti. Pokud si člověk něco sám od sebe představuje, aktivují se mu v mozku jiná centra, než když ta samá představa vzniká jako halucinace pod vlivem hypnózy. Halucinace vyvolaná v hypnóze totiž dráždí stejná centra v mozku jako reálný zážitek. Představy vyvolané hypnózou mozek vnímá jako skutečnost, nikoliv jako výplod fantazie.
Podvodníčci?
Velkým tématem ohledně hypnózy je také to, že řada lidí je přesvědčena, že tito lidé hypnotický stav pouze předstírají. To se však podařilo několika experimenty vyvrátit. Jeden z nich probíhal například tak, že do testu byli zapojeni jak lidé silně hypnabilní, tak i jedinci vůči hypnóze odolní, kteří byli požádáni, aby stav změněného stavu vědomí jen předstírali.
Hypnotizér, který neměl nejmenší tušení o skladbě obou skupin dobrovolníků, hypnotizoval obě skupiny stejně. Seance však byla náhle přerušena simulovaným výpadkem proudu. Když hypnotizér odešel zjistit, co se děje, ukázal se mezi oběma skupinami dobrovolníků nápadný rozdíl. Zatímco „podvodníci“ rychle otevírali oči, vstávali a snažili se zjistit příčiny náhlého odchodu hypnotizéra, dobře hypnotizovatelní dobrovolníci procitali jen pomalu a s očividnými potížemi.
Lidé předstírající hypnotický stav se navíc prozradí i na detektoru lži. Pokud odpovídá na otázky člověk ve skutečné hypnóze, reaguje jeho organismus, jako když mluví pravdu. Pokud na tytéž otázky odpovídá podvodník předstírající hypnózu, detektor lži signalizuje nepravdivé výpovědi.
Pomoc proti bolesti
Velkou pozornost odborníci věnují účinkům hypnózy na vnímání bolesti. Bolest se generuje jako krajně nepříjemný pocit v důsledku toho, že hned několik různých oblastí mozku reaguje na signály přicházející z podrážděných nervů v postižené části těla. Pokud se daří hypnózou pocit bolesti utlumit, pak je na mozku jasně patrná změna v aktivitě všech center, jež se na vzniku bolesti podílejí. Řada odborníků to připisuje placebo efektu, ale nelze to takto odbýt zcela. Když se lékaři pokoušeli pomoci pacientům od bolestí hypnózou, ačkoli byli vůči ní odolní, nebyl výsledný efekt o nic silnější než účinek tablety cukru, kterou dobrovolníci považovali za analgetikum. U jedinců se silnými sklony k upadnutí do hypnózy však bylo tlumení bolesti hypnózou třikrát silnější než placebo efekt. Od bolesti by tedy hypnóza skutečně mohla pomoci. Odhaduje se ale, že jen 15 % populace je natolik hypnabilních, že by na ně tato strategie mohla skutečně fungovat.
Pravdu, a nic než pravdu
Za velmi kontroverzní považují mnozí psychologové použití hypnózy k vybavení pozapomenutých vzpomínek. Je samozřejmě jasné, že by se tak snadno dala získat velmi cenná svědectví. Například k dopadení pachatelů bombových atentátů na kostely na jihu USA přispěla svědkyně, která si v hypnóze vybavila detail poznávací značky auta, v němž atentátníci prchali z místa činu. Takových případů je vícero, ale použití těchto metod v oficiálním soudním řízení by nejspíš nebylo připuštěno.
Nebezpečí falešných vzpomínek
Hypnóza si nese i řadu nebezpečí. Jedním z nich je například to, že si člověk v hypnóze může zafixovat vlastní představy jako vzpomínky na reálné události. Pro vytvoření takových falešných vzpomínek vznikají při hypnóze velmi příhodné podmínky. A při vyšetřování zločinů mohou mít tyto situace zcela fatální následky. Známý je třeba případ dívky, která pod vlivem falešných vzpomínek obvinila své rodiče z dlouhodobého pohlavního zneužívání a z podomácku prováděných interrupcí. Se svou výpovědí obstála dokonce i na detektoru lži. Lékařské vyšetření však odhalilo, že děvče nikdy neprodělalo potrat, a dokonce nikdy nemělo pohlavní styk. Mozek totiž rád využívá každé možnosti jak zalepit určité “díry v paměti” a už jej tolik nezajímá, odkud se tyto představy v naší mysli vzaly.
Za běžných okolností člověk rozezná vzpomínky vybavené z paměti od informací vzniklých v představách podle toho, jak snadno se mu vybavují. Reálné vzpomínky nám z paměti většinou vyplouvají, aniž bychom museli vynaložit zvýšené úsilí. V hypnóze ale nevnímáme, že bychom vynakládali nějakou snahu. Nemusíme si tedy vůbec uvědomit, že jsme si danou situaci kompletně vymysleli. Lidé v hypnóze například mnohdy velmi podrobně líčí události, kterých měli být svědky v prvních měsících po svém narození. Lidský mozek však není schopen skutečně mít takové vzpomínky uložené. Jsou pouze produktem našich představ.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář