Česká stanice na Antarktidě vyrostla z nadšení. Nese ale plody tvrdé práce

Chlubíte se rádi tím, že cestujete a už jste byli skoro všude? Je ale téměř jistě jedno místo, kam se nepodíváte, pokud nejste vědec nebo nemáte velikou spoustu peněz a odvahy k tomu – řeč je samozřejmě o Antarktidě, zemi věčného ledu a sněhu, což ale také možná nebude platit věčně. Právě tam vyrostl unikátní projekt českých vědců. Ti si to navzdory počáteční skepsi doslova „vydupali“ a dnes se na Mendelově polární stanici již několikátým rokem střídají vědecké expedice, jež úspěšně zkoumají historii i budoucnost naší planety.

Jako první Čech připlul do Antarktidy v lednu roku 1929 Václav Vojtěch s nákladní lodí Eleanor Bowling. A po velmi dlouhou dobu si držel své prvenství a jedinečnost. Českoslovenští vědci a novináři se pak na ledový kontinent dostávali především v rámci sovětských expedic v letech 1957–1970. Bylo jich ale jen něco málo přes deset. Prvním z nich se stal astronom Antonín Mrkos, který se v letech 1957–1963 zúčastnil dvou sovětských vědeckých výprav a studoval mimo jiné polární záři. Mezi další odborníky patřil Josef Sekyra, jenž se také v roce 1969 jako vůbec první Čechoslovák dostal až na jižní pól.

Tajemství ukrytá v ledu

Jak to na Antarktidě vypadalo kdysi? Před mnoha miliony let porůstal Antarktidu hustý les a bujela tam fauna i flóra. Dnes je situace zcela jiná – panuje zde extrémně chladné, větrné a suché podnebí, které umožňuje přežít pouze několika druhům rostlin a zvířat. Je to země nikoho a ničeho. I přes svoji nehostinnou tvář však Antarktida představuje pro vědce doslova zemi zaslíbenou. Nikde jinde není tolik neobjeveného a také tolik klidu a prostoru pro skutečně duchaplné myšlenky. Ze vzduchu uvězněného v hlubokých vrstvách ledu lze například rekonstruovat vývoj zemského klimatu miliony let zpátky, sledovat, jaký vliv měly změny podnebí na tamní život, a popisovat dosud nepoznané druhy bakterií. A právě v nehostinné zamrzající poušti na severu kontinentu vyrostla před deseti lety česká polární stanice, kde v současnosti probíhá několik unikátních výzkumů.

Kdo chce, hledá způsoby

Myšlenka na samostatnou českou stanici v Antarktidě začala klíčit v hlavách badatelů z Geografického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity již v posledních letech 20. století. Proč taky ne – na Antarktidě přeci nemusí bádat jen velké národy, i naše malinká země má vědce, kteří by mohli světu i vědě přinést cenné poznatky.

Realizace však probíhala velmi pozvolna a teprve v únoru roku 2004 přistál u břehů ostrova Jamese Rosse, kde měla základna vyrůst, chilský ledoborec s nákladem stavebního materiálu. Byla to akce mimořádně finančně i administrativně náročná. Již v následujícím roce se díky nadšení vědců a členů montážní čety podařilo stavbu v náročných podmínkách dokončit. Asi 100 metrů od pobřeží vyrostl vědecký komplex, usazený v nadmořské výšce 8 metrů. Hlavní budova z tepelně izolovaných panelů zabírá plochu 26,5 × 11,5 metrů a zahrnuje sedm jednolůžkových a čtyři dvojlůžkové ubytovací buňky.

V létě je čas pracovat

Stanice byla otevřena v roce 2007 a byla pojmenována – jak jinak – po jednom z nejslavnějších českých vědců Johannu Gregoru Mendelovi. Česká republika se tak stala 26. zemí světa s vlastní vědeckou základnou v Antarktidě. Expedice v místě probíhají každoročně, ovšem pouze během antarktického léta, které trvá od konce prosince do začátku března. V té době se tamní teploty ve snesitelných úrovních, tedy okolo nuly, ale dosahují i maxim kolem 10 °C. V zimě naopak panují teploty okolo −10 °C, ovšem rtuť klesá i pod −30 °C a pro vědeckou činnost to není zrovna vhodné klima.

Polární stanice Johanna Gregora Mendela se rozkládá na východě ostrova Jamese Rosse, v nejsevernější části Antarktického poloostrova. Zmíněný ostrov měří na šířku asi 70 km a z 80 % jej pokrývá led, základna se však nachází ve zbylé, odledněné části. V tamní polární poušti se přitom vyskytuje život, i když poměrně omezeně. Kamenité svahy porůstají mechy a lišejníky a lze narazit i na větší savce, například na lachtany či tuleně. Extrémní teploty snášejí také někteří ptáci – kromě nelétavých tučňáků třeba rybák antarktický nebo chaluha antarktická.

Pro vědce ideální místo

Základna nevyrostla v daném místě náhodou. Je to velice strategická oblast, jelikož poblíže se nachází odledněná část s živými organismy, ale na dosah jsou i menší ledovce a oceán. Je to ideální místo, odkud se dá o tomto ledovém kontinentu získat mimořádné množství vědomostí a poznatků. Mezi významné projekty patří výzkum ubývání ledu v oblasti ostrova a popis dopadů změn klimatu na tamní život. Geologům stanice umožňuje zkoumat nejstarší fáze existence této části kontinentu a sledovat procesy v místech, kde po ústupu ledovců vzniká porost řas a mechů.

Ekologický provoz

K plnému provozu potřebuje stanice 20 kW elektrické energie a zajišťují ji především větrné turbíny. Jako záloha pak stále slouží dieselagregáty. Stanice čerpá také z energie ze solárních panelů. Vnitřní prostory stanice se vytápějí na příjemných 17–19 °C. Právě díky zmíněným technologiím patří Mendelova polární stanice podle odborníků mezi technicky nejvyspělejší a nejekologičtější na ledovém kontinentu, což je jistě velice příjemné prvenství, na které mohou být polárníci patřičně pyšní.

A čeští badatelé již také nesou plody své tvrdé práce. Například paleontologové nalezli v blízkosti základny část kostry druhohorního mořského ještěra žijícího asi před 75 miliony let i dosud nejstarší antarktickou fosilii krytosemenné rostliny. Mikrobiologové zase popsali předtím neznámé chladnomilné druhy bakterií. Čeští vědci tedy mají v zemi ledu a sněhu ještě slibnou budoucnost.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *