Všichni dobře víme, že lhát se nemá, ale ruku na srdce – jak se vám to daří? Občas se s pomocí drobné lži chceme vyhnout problémům, jindy si zase připsat zásluhy za něco, co jsme neudělali, a tak podobně. Možná si o sobě myslíte, že jste dobrý lhář a nikdo to na vás nepozná. Jak je to ale doopravdy? Lze z gest nebo jiných znaků skutečně poznat lháře? A je možné ovládnout umění lhaní natolik, že to na vás nikdo nepozná?
Podle amerického psychologa Roberta Feldmana patří lež mezi základní dovednosti, které se učíme již od nejútlejšího věku. Podle všeho už v 6 měsících života tak trochu lžeme, když se snažíme pláčem upoutat pozornost rodičů, i když nám nic nechybí. Vědomě dítě poprvé zalže mezi 3. a 4. rokem a znamená to pro něj významný mezník ve vývoji. Začíná chápat rozdíly mezi pravdou a lží, což je klíčové pro jeho další vývoj.
Jak je možné, že děti tak brzy lžou? Snad proto, že se mají od koho učit. Lež patří mezi běžnou součást našich životů. Rodiče dětem často lžou o řadě věcí ve snaze zjednodušit pro ně vnímání světa. Není to samozřejmě to samé jako záměrné lhaní, které užíváme později v dospělosti, ale děti se tak učí, že lhát je vlastně někdy normální a zcela akceptovatelné. Najít tu správnou míru pak nemusí být vždy snadné.
Jak rozpoznat lháře?
Člověk, který nemluví pravdu, se může prozradit mnoha signály. Neexistují však zcela obecná a univerzálně platná pravidla, která by se dala aplikovat u každého. Přesto však lze říct, že se najdou určité verbální i neverbální projevy signalizující lež. Podle odborníků na odhalování lži je klíčové pokládání správných otázek. Na lháře je nutné vyvinout tlak, aby se prozradil. Velmi dobře funguje dostat dotyčnou osobu do časové tísně, aby nebyla schopna vymyslet důvěryhodnou historku. Lež lze samozřejmě snadněji odhalit u lidí, které důvěrně známe. I tak jsou šance na odhalení lži u běžného člověka poměrně nízké. Nepatrně lepší statistiku mají ženy, které umí lépe rozpoznávat intonaci hlasu a jsou citlivější na neverbální komunikaci.
Rozhozené dýchání a pohyby
Mezi první projevy lhaní, kterých si můžeme všimnout, je změna dechu. Pokud člověk lže, většinou při dýchání zvedá pouze horní část hrudníku a ramena, nikoliv i břicho. Je to proto, že dýchání je v takový moment mělčí a rychlejší. Lhář se pozná tak, že častěji sklání hlavu, uhýbá pohledem a celkově se více hrbí nebo všelijak kroutí. Není nezvyklé, že si lhář také zakrývá krk jakožto nejzranitelnější část těla. Může se ho dotýkat, škrábat si ho či si popotahovat límec košile.
Oči, brána do duše
U lhářů se vyplatí sledovat i oči. Ti, co nemluví pravdu, častěji přerušují oční kontakt a nepřirozeně často mrkají. Bohužel zkušený lhář se může naučit používat i zcela opačnou strategii. V každém případě takové chování vždy působí poněkud nepřirozeně.
Agresivní chování
Notoričtí lháři bývají při svých výpovědích impulzivnější, někdy až agresivní. Na rozdíl od pravdomluvného člověka dělají gesta rukama až poté, co promluví. Mají také tendenci opakovat otázku, na kterou jsou tázáni, aby měli čas si odpověď řádně promyslet. Nebojí se také užít zbraně jako urážení, lítost nebo podobné praktiky.
Až příliš informací
U podvodníků si lže všimnou i toho, že často poskytují více informací, než na které jsou skutečně tázáni. Účel je jasný. Doufají, že tazatel uvěří jejich řečem i zdánlivé upřímnosti. Často se také opakují a ujišťují se, že byli pochopeni a slyšeni. S tím souvisí i tón hlasu, který je u lhářů běžnější. Většinou totiž mluví vyšším hlasem než normálně. Při nervozitě se totiž hlasivkové svaly stáhnou, což je reakce na stres, která se jen velmi těžko ovládá. Častým doprovodným jevem může být i odkašlávání, jímž se dotyčný snaží ulevit si od stažení hlasivek.
Je možné se spolehnout na detektory lži?
Jak tedy opravdu odhalit lež? Již nějaký ten pátek mají vyšetřovací složky k dispozici speciální přístroje, detektory lži. Ale mohou skutečně fungovat? Tyto přístroje zaznamenávají krevní tlak, dýchání, tep a další fyziologické funkce. Fungují na předpokladu toho, že pokud někdo lže, jeho tělo se dostane do stavu stresu. Tyto přístroje tedy v podstatě měří míru stresu, který dotyčný zažívá. To však samo o sobě nic neznamená. Nervózní může být i jen ze samotného procesu vyšetřování apod. Proto se detektory používají jen zcela podpůrně a jako samostatný důkazní prostředek nemají váhu.
Odhalit lháře je tedy stále nesmírně obtížné. Je však možné u lidí, které známe, vypozorovat určité opakoující se vzorce chování, které nám mohou pomoci poznat, kdy mluví pravdu a kdy mlží.
Napiš komentář