Hon za osamělou velrybou jen odráží naše vlastní vnímání okolní reality. Existuje vůbec tato velryba s nezvyklým hlasem?

Na světě existuje mnoho druhů velryb. Tato zvířata patří bezpochyby k tomu nejpozoruhodnějšímu, co naše planeta v současnosti nabízí. I proto se v posledních letech stále více a více usiluje o ochranu těchto mohutných stvoření, jelikož jejich počty neutěšeně klesají. Přesto se veřejnost i někteří vědci již pár let velice intenzivně zajímají o jednu konkrétní velrybu. Jde o samce, který při páření vydává zvuky, které dokáží vyloudit jen jedinci jako je on. Jeho druh však neznáme. Možná je to plejtvák myšok, možná plejtvák obrovský, největší velryba ze všech.

Nikdo si ale nemůže být jeho existencí zcela jistý z prostého důvodu – nikdy nebyl spatřen. Někteří vědci ho však slyšeli a mnohem víc lidí ví o jeho existenci. Velrybí samec se stal symbolem osamění a vyjádřením lidské odloučenosti od ostatních. V médiích se o něm často mluví jako o největším samotáři na planetě – a to nejen velikostí své samoty, ale i velikostí svého těla.

Velrybí píseň

Ačkoliv o světě pod hladinou přemýšlíme jako o poklidném vesmíru, ve skutečnosti je plný zvuků – a k těm nejznámějším patří melodická volání kytovců. Po roce 1970, kdy se zvuky těchto tvorů dostaly mezi veřejnost, byly právě ony jedním z prvních důvodů, proč se strhla mohutná iniciativa, která chtěla velryby více chránit. Tento zpěv totiž skutečně působí až nadpozemsky. Obvykle mají tyto zvuky příliš nízkou frekvenci, než aby je lidské ucho zachytilo (v lepším případě se pohybují na hranici slyšitelnosti), ale pokud se nahrávka zrychlí, je možné nechat se unášet hlubokými tóny, které mohou doslova roztřást okenní tabulky. Postupem času se stalo odposlouchávání velryb běžnou součástí vědeckých podmořských výzkumů, takže nyní je takových nahrávek bezpočet.

Osamělý tulák

K těm, kteří dokázali z nabízené příležitosti vytěžit nejvíc, patřil i William Watkins z oceánografického institutu Woods Hole v Massachusetts. Jeden z pionýrů na poli bioakustiky podmořských savců zachytil v roce 1989 v severním Pacifiku unikátní a neočekávaný signál. Vydávala jej velryba, která se pohybovala v oblastech, kde se běžně vyskytují plejtváci obrovští nebo plejtváci myšoci. Jenže tato velryba nebyla jen tak ledajaká. Dokázala vydávat zvuky na frekvenci 52 Hz. I když je tato hodnota pro lidské ucho stále velmi nízká, jde o daleko vyšší frekvenci, než ve které velryby běžně komunikují. Watkins a jeho tým dokázali zvíře znovu nahrát v letech 1990 a 1991 a poté každý rok v rozmezí celkem dvanácti let. Většinou jej byli schopni nahrát někdy v období od srpna do září a dokázali jej sledovat, dokud se nedostalo z dosahu mikrofonů na přelomu ledna a února. Výzkum byl publikován v roce 2004 a krátce poté Watkins zemřel. Jeho závěrů se ale všimla média a začalo se spekulovat – pokud zvíře komunikuje na jiné frekvenci, může mu vůbec jeho druh rozumět? Co když ubohé zvíře bezradně bloudí oceánem a nedostává se mu žádné odpovědi na jeho zoufalé volání?

Zatímco pro vědce byla tato velryba jen jednou z mnoha výjimek a zvláštních úkazů, které se v přírodě čas od času objeví, pro veřejnost měla tato velryba samotář neobvyklé kouzlo. Lidé dokonce opakovaně žádali vědce, aby ubohému tvorovi nějak pomohli, aby jej vysvobodili z tohoto osamocení. V roce 2012 poskytla vědkyně Mary Ann Daherová z institutu Woods Hole poslední rozhovor o této tajuplné velrybě. Dál už nechce mít s tímto mediálním šílenstvím nic společného. Řada vědců se totiž shoduje na tom, že velryba skutečně není tak osamělá. Ostatní velryby ji pravděpodobně slyší a nějakým způsobem s ní komunikují. Mýtus ubohé opuštěné velryby je tedy vlastně jen fikce.

Síla příběhu

O příběhu této velryby byl také natočen snímek Finding 52 os režiséra Joshua Zemana. Dokument se věnuje nejen celému fenoménu osamělé velryby a reakci jakou v lidech vyvolala, ale filmaři se v rámci tohoto dokumentu také vydávají na moře hledat tohoto mýtického tvora – a zda uspějí, to necháme tajemstvím. Sám autor snímku asi nejlépe shrnuje celou podstatu velrybího příběhu: „Řeknu vám jednu věc: Když jsme jednali o penězích, byli nám na některých místech ochotní přispět jen v případě, že velrybu skutečně najdeme a natočíme ji. Slyšeli jsme od nich: ‚Perfektní, ta story je skvělá! Ale uvidíme důkaz, že velrybu máte?‘ Jenže co se stane, až ji najdeme? Co uděláme? To ji jako obejmeme? Síla toho příběhu je v metafoře. V motivu. Ve všech těch lidech, které svedla dohromady jedna myšlenka.“

Hluk oceánu

Celý příběh o osamocené velrybě je sice hezký, ale vědcům už docela začíná lézt na nervy. Je to všechno totiž o poznání prozaičtější, než jak to prezentují média. I pokud taková velryba skutečně existuje, je to prostě jen jeden podivín mezi mnoha „standardnějšími“ jedinci. Ostatní velryby nejspíše kolegu slyší, ale jednoduše tuší, že je trochu divný. A tak možná do jisté míry žije v izolaci, ale je skutečně velkou otázkou, zda tím může trpět tak, jak si to my, lidé, představujeme. Mnohem větším problémem, na který by se měla média především soustředit, je například to, jak zvuk zaoceánských parníků a hluk z těžby ropy a plynu komplikuje velrybám vzájemnou komunikaci. „Překřičet“ takové technologické kolosy už totiž ani obři oceánů nemusí zvládnout. I příroda jednoduše má své podivné exempláře, které se mohou lišit od běžných charakteristik. Ale to nutně nemusí znamenat, že jde o nějakou senzaci, nebo že dokonce takové zvíře potřebuje naši pomoc. Příroda se jednoduše vyskytuje v mnoha barvách, odstínech a obměnách, a proto není nutné se nad každou zvláštností pozastavovat.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *