Extrémisté naší planety: Jak se žije na těch nejméně pohostinných místech

I když je naše planeta velmi příznivé prostředí pro život a daří se zde živočichům i rostlinám, určitě se zde najde pár míst, kde bychom jen stěží nějakou formu života očekávali. Jde o místa extrémně horká, chladná, suchá nebo jinak specifická, která rozhodně nevzbuzují představy o ideálním místě pro život.

Věřte tomu nebo ne, i na těchto místech se najde pár rekordmanů, kteří se nepříznivých podmínek nijak nezalekli a s libostí osidlují i takto nepříznivé končiny. Kteří to jsou?

Extrémní sucho v poušti Atacama

Jihoamerická poušť Atacama patří mezi nejsušší místa na Zemi. Je to tak především proto, že nedaleké Andy většinou protrhnou jakékoliv srážky, které by se tímto směrem blížily. A tak je tato oblast vyprahlá a na první pohled velmi nehostinná. Prší zde jen přibližně jednou za deset let a srážky se počítají na milimetry. Absolutní rekord, kdy zde nespadla ani kapka deště, trval úctyhodných čtyřicet roků. Kvůli podobnosti s marsovským prostředím využívá oblast i NASA k testování zařízení pro mise na rudou planetu. Člověk by si myslel, že není možné, aby zde byl nějaký život. Ale pár vytrvalých organismů se zde přeci jen najde. I na takto nehostinném místě je tedy možné, aby existoval život, byť ve své nejprostší formě. To dává i vědcům naději, že jinde ve vesmíru jednou objeví život.

Extrémní tlak vody v Mariánském příkopu

Mariánský příkop v Tichém oceánu je dobře známý jako nejhlubší místo naší planety. Je hluboký téměř 11 km a není tedy překvapivé, že pokud máme hledat nějaké dosud neobjevené a tajemné organismy, mohou se nacházet právě zde. Osm tisíc metrů pod hladinou se vyskytuje například nejhlouběji objevená ryba, Pseudoliparis swirei. A je to docela obdivuhodný výkon – v příkopu se taková ryba musí vypořádat především s obřím tlakem, chladem i tmou.

Zcela bez kyslíku v dolu Mponeng

Zákony přírody fungují jasně – každý živočich je zároveň lovcem i kořistí – parazit potřebuje svého hostitele, rostliny zase opylovače atd. Zdálo se by se, že vše funguje ve vzájemné spolupráci a harmonii, ale neplatí to stoprocentně. Právě v jihoafrickém zlatém dole, tři kilometry pod povrchem, žije samotářská bakterie v absolutní izolaci, bez přístupu slunce i kyslíku a při teplotách okolo 60 °C. Jmenuje se Candidatus Desulforudis audaxviator a svou energii k životu čerpá energii zejména z radioaktivního rozpadu látek v okolních horninách. Je to docela samotářský život, co říkáte?

Vysoko nad hlavami

Ve výšce přibližně 10 km nad zemským povrchem začíná stratosféra. Je to poměrně nehostinné prostředí, kde třeba velmi silně působí UV záření, které by pro jiné organismy bylo neslučitelné se životem. I zde se překvapivě najde spousta odolných organismů, které tyto podmínky zvládají na jedničku. Vyskytují se zde například nejrůznější mikrobi, kteří sem pronikají při velkých bouřích, jež ze Sahary a jiných pouští přemístí miliony tun písku ročně. Žijí zde i houby, viry či bakterie, které zde dokážou přežít, i když podmínky k životu jsou zde doslova nulové.

Ryby na suchu

Údolí smrti dává svým názvem jasně najevo, že prostor pro život tady rozhodně není. Je nejsušším místem Ameriky a pokud by zde někdo čekal jakýkoliv život, jistě by to nebyla ryba. Jenže právě ta si zde našla své útočiště. Halančíkovec slaništní obývá vodu, jež se v Údolí smrti udržela po vyschnutí jezer před deseti tisíci lety. Termální prameny, slané močály a podzemní vody jsou domovem těchto malých, maximálně osmicentimetrových rybek, které dokážou přežít i ve vodě o teplotě až 47 °C.

Tma všude okolo

Na Zemi se vyskytují i zvláštní mikrobi, kteří získávají energii ze sirovodíku v mořských průduších. Kromě nich ale v místech, kde panuje absolutní tma a velký tlak vody, žijí také slepí garnáti, krevety, krabi, škeble nebo červi. A i v těchto velmi nehostinných podmínkách se jim kupodivu dobře daří. Světlo jednoduše nepotřebují.

Krutá zima na Antarktidě

Na Antarktidu se mohou vypravit jen milovníci zimy. A k nim určitě patří také tučňáci císařští, kteří si tuto nehostinnou krajinu vybrali za svůj trvalý domov. Během dlouhých měsíců, kdy starají o vejce, žijí ve tmě a v teplotách padajících až k – 40 °C. K tomu všemu jsou dokonce i na dietě – v té době totiž nepřijímají žádnou potravu a žijí ze zásob, které si musí udělat předem. Celá kolonie tučňáků se musí semknout do hustého davu, aby se eliminovaly teplotní ztráty. Jejich metabolismus se také zpomalí o 25 % a o několik stupňů poklesne i teplota středu těla. Po tomto prožitém utrpení však přichází dlouho očekávaná odměna – narodí se noví malí tučňáci – jen chudáci nevědí, co je na tomhle místě čeká.

Napiš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *